Yvette Vašourková, CCEA MOBA, Praha, foto: Monika Grilli Wagnerová (c)
Architektka Yvette Vašourková, jedna ze dvou tváří známého pražského studia CCEA MOBA, které vede se svým manželem, architektem Igorem Kovačevičem. Po více než 15 letech intenzivní práce, ve které prošly architekturou, urbanismem, nastavováním procesů až po aktivizaci veřejnosti jsou oba v roce 2016 nominováni na cenu Architekt roku. Jako tandem. Je jasné že Yvette se budeme ptát i na rovnováhu mezi partnery, kteří vedou ateliér, situaci v českých podmínkách nepříliš běžnou.
Rozhovor: Milota Sidorová
Editace: Kristýna Stará
Vnímáš v architektuře rozdíl v rovnosti šancí pro ženy a muže?
Od jednání s úřady až po obchůzky stavby osobně nevidím velký problém. Pokud bychom to vnímali obecně, podívejme se na studia, která mají svého frontmana pod svým jménem. Pak existují studia, která někdo založil. A ano, pokud se podíváš na architekturu, obecně je zakládají muži. Tyto dva modely považuji za konzervativní způsob vedení. Osobně se dívám na architekturu a ateliér jako na týmovou práci. Pokud nejsi specializovaný a neuděláš za život jen čtyři stavby, pracuješ v týmu, jako tomu je u nás. A návrh se tvoří společně. Není to tak, že by pan architekt navrhl něco a pak za něj tým čtyři dny luštil, co tím myslel, protože se ho bojí zeptat. Když se podíváš na architektonické prostředí, alespoň ve velkých kancelářích je mnoho žen. Někdy je jich více než mužů. Ale otázka zní,kdo se pod návrhem podepíše. Zdali jedno jméno, nebo celý tým.
Tváří vašeho studia jste s Igorem oba. Tak vás berou a tak vás zvou.
U nás je to jiné. Oba jsme hlavní partneři, oba máme více aktivních projektů a oba jsme více vidět. Studio jsme založili jako paralelní aktivitu dvou projektů architektonického studia MOBA a neziskové organizace CCEA Centrum pro středoevropskou architekturu. Dnes už to je totální mix. Začínali jsme v separátním režimu v době před krizí. Dělali jsme klasické soutěže, například Řešení náměstí Jana Palacha v Praze 2002, kde jsme dostali odměnu, či interiéry třeba Sushi bar ve Zborovské, získal cenu Interiér roku 2000. A vedle toho jsme založili CCEA, kde jsme se začali věnovat středoevropskému tématu. CCEA je kulturní platformou, think tankem, který jsme financovali z grantů. MOBA fungovala z architektonických soutěží a získávala občasné zakázky. Když jsme se ale rozhodli sami iniciovat větší projekty, jako Magistrálu nebo Negrelliho viadukt, zůstali jsme více v přímé realitě města. Z výstavního se stal koordinační projekt, do kterého vstupuje téma aktivace a urbanismu.
Postupem času jsme zjistili, že nás vůbec nelákají malé věci a rodinné domy. Neříkám, že to je špatná práce, ale pro nás představují spíše hru s designem než něco, co přináší společnosti benefit.
Který je tvůj nejoblíbenější projekt?
Sdílené uvědomění, 2002. Naše první velká zakázka. Vila ve stylu podnikatelského baroka v satelitu u Brna. Rozdělaný barák, hrubá stavba, s níž se na nás klient obrátil, že by ji chtěl přestavět. Chtěl minimalismus a zároveň styl. Začali jsme nad tím přemýšlet. Byl to satelit bez zázemí až na zastávku MHD. Klasická příměstská situace devadesátých let... Postupně jsme přišli nato, že hrubá stavba nemá žádnou hodnotu. Muselo by se to zbourat a postavit nanovo. Druhou důležitější otázkou bylo, zda to má vůbec smysl, protože ten pozemek nebude mít už nikdy větší hodnotu s jakoukoli stavbou. Nakonec jsme se společně s klientem rozhodli, že to zbouráme a necháme pozemek prázdný. Tak to i zůstalo. Klient zůstal šťastný, a ještě nám zaplatil rok práce.
Vlastně anti-architektura. To byste měli prezentovat.
Prezentujeme. Ale až teď, když s odstupem času vidíme, že tam nic nestojí. Nyní můžeme říci, že ten člověk to pochopil. Pochopil, že tu stavbu nepotřebuje. Tento projekt byl pro nás zároveň zásadní. Uvědomili jsme si, že nebudeme jen architekti, kteří budou dělat službu klientovi, ale budeme řešit všechny věci kolem (urbanismus). Tímto projektem jsme se začali posouvat k otázce, co vlastně chceme v a s architekturou dělat?
Rádi bychom se zabývali většími projekty, ale nejsme na to jako společnost připraveni. Nemáš zde kvalitní investory, kteří by chtěli stavby pro dlouhodobý užitek. Zároveň veřejná správa nemá takové zázemí, abychom se mohli věnovat velkým projektům. Nyní se soustředíme na nové téma - připravujeme soutěže. Pomáháme městům a obcím s procesy k soutěžím, s vypracováním kvalitního zadání. Tak se snažíme přispět společenské změně.
Jak si jako dva šéfové dělíte s Igorem práci?
Velmi přirozeně a spontánně. Kdo přijde s nějakým projektem, ten ho vede. Ale my jsme partneři i v životě. Máme spolu děti, rodinu, takže to není u nás tak jako to bylo např. v D3A, kde měli rozdělení i ekonomické, i týmové. Negrelliho viadukt například táhnu víc já. Je to méně financovaný projekt a člověk musí vynaložit více úsilí. Igor se zase více angažuje v případě organizace soutěží. Není to ale tak, že jeden by třeba chodil pouze na stavební úřady a ten druhý komunikoval s klientem.
Je mezi námi velmi rovnocenný přístup. Diskutujeme o všem. Za prvé se respektujeme. Nesoutěžíme. A když máme odlišný názor, přejdeme k prvnímu, respektu. Doplňujeme se.
Jak?
Igor je asi větší pragmatik. Já často tlačím na věci, které se na počátku zdají nemožné zrealizovat nebo dokončit. Vyvažuje se to. Když se věnujeme soutěžím, tak pracuje celý náš tým.
Jak by ses popsala jako vůdkyně?
Mám energii, nadšení, jsem schopná nadchnout a jsem optimistická, když pracujeme na projektu. Je důležité být v pohodě a nestresovat. U nás v ateliéru je vždy velká pohoda. Je také velmi důležité naslouchat všem lidem. V diskusi dávat prostor společné debatě. Toto jsem se též poprvé naučila v zahraničí.
Jak přemýšlíš o architektuře?
Čím dál tím méně mě v architektuře zajímá design. Zajímá mě prostor. Obsah. Principy. Urbanismus. Naváži na přednášku Rema Koolhaase z roku 2006 v Rotterdamu, který tvrdí, že veřejnému prostoru nejvíce ubližují architekti tím, že ho předizajnují. (pře- definují? Pře-navrhnou?)
S čím toto uvědomění pro tebe přišlo?
S věkem a přístupem. Čím víc jsem si byla jistá tím, co chci dělat a co má význam pro společnost, tím méně jsem se přestala vyžívat v detailech. Detail není kromě jednoho individuálního uživatele ničím zajímavý. Rozlišuji mezi architekturou a designem.
Přejděme ke vzdělání v architektuře. Měla jsi holistické vedení?
Na konci studia pro nás bylo důležité nadefinování identity, hodnot ve střední Evropě. Najednou se začínáš dostávat z úzkého architektonického myšlení do myšlení společenského. Dále mě ovlivnil pobyt na Berlage institutu v Nizozemí, kde byly dva proudy. Jednak architekt služebník, který reflektuje společnost, dělá servis. Tento typ architekta bude využívat všech možností, které mu společenský systém nabídne (včetně technologických inovací). Bude stavět, co po něm klient žádá nejlépe a to nejlépe jak umí. Pokud uvidí, že může experimentovat s designem vzhledem k neomezenému rozpočtu, nebude s tím mít morální problém. Vždyť proč ne, když může?! Pak je architekt, který se snaží o kritičtější pohled. Pokud si tu polohu vybereš, bude vždy kromě designu podstatný i sociální rozměr architektury. Na škole jsem absolvovala ateliéry v obou proudech a dost mi to rozšířilo obzory.
Mnoho lidí si pod pojmem genderová citlivost v architektuře představí ženskou architekturu. Jak se k tomu stavíš?
Vnímám spíše osobní projev, vzdělání, kulturu. Architekturu nestereotypizujeme ve smyslu, že ženy by navrhovaly jemné a pouze funkční a muži tvrdé a falické. Lina Bo Bardi, moje oblíbenkyně má například dost tvrdé, výrazné linie. Na Berlage institutu jsem se naopak setkala s mladými muži, kteří měli extrémně senzitivní přístup. Vůbec nepostupovali skicovitě, ale postupovali cestou jemných, drobných intervencí. Dá se to naučit, je to ale záležitost přístupu.
Otočím to. Kdyby se situace změnila a ženy by byly vedoucími v ateliérech, nevím, jestli bychom šli a budovali věže jako v Dubaji. Asi bychom více přemýšleli nad tím, proč děláme to, co děláme a jestli to dává smysl. (Zaha Hadid byla možná výjimka, i když sledujme proměnu jejího studia od chvíle, kdy se spojila s Patrikem Schumacherem).
Dále?
Dále je to svázané s velikostí kanceláře. Když máš velkou kancelář, potřebuješ velké zakázky. Nemůžeš mít jen projekty, o kterých si myslíš, že jsou ideální. Možná to muži více vnímají jako byznys.
Příběh tvého úspěchu ...
Úspěch v dnešní společnosti je otázka. Já opět trochu odskočím k soutěžím. V Německu, Anglii, Francii jsou obvykle dvoukolové. První kolo je tvoje portfolio. Když se podíváš na to, jak je společensky definováno seriózní studio, tak musí mít hodně zaměstnanců, velký obrat, a nejlépe v tématu, kterému se soutěž věnuje, mít postavených alespoň pět staveb. Toto všechno degeneruje architekturu. Architekt ve své podstatě nemá stavět jen školky nebo rezidence. Totéž neznamená, že pokud máš 400 zaměstnanců, jsi kvalitnější než menší studio. Dnes se to diskutuje hlavně ve světle podpory pro malé a střední podniky.
Pokud úspěch znamená, že musíš mít dost lidí, dost peněz a to musí být nad hodnotami a přístupem, které vyznáváš, znamená to, že zde není úspěšný nikdo.
Úspěch nepředstavuje, jak sebe a svou práci prezentuješ v médiích. Někdo se samozřejmě tak může stát úspěšným. To ale není to, co nás láká. Pro nás je úspěch věci posunout. Úspěch bych hodnotila podle činů a věcí, které jsi posunula. Úspěch byl například ten dům, který jsme zbourali.
Tvé vzdělání …
Standardní, na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Nechtěla jsem být pět let v jednom ateliéru. Střídala jsem je. Už si ani nemohu vzpomenout, u koho. Vím, že mě dost táhly experimentální věci, nebo ty neobvyklé, jeden semestr jsem dokonce byla ilegálně na VŠUP v ateliéru Jiřího Stříteckého. Později jsem byla rok v Mnichově. Urbanismus nebyl, neučil se, ale diplom jsem dělala u Aleny Šrámkové, která vypsala abstraktní, a na naše konzervativní podmínky velmi odvážné téma s názvem „Velký architektonický počin ve městě a krajině“. Pak jsme začali pracovat. Založili jsme CCEA. Později jsem dostala chuť studovat a šla jsem do zahraničí. Byla jsem dva roky na postgraduálu na Berlage Institutu v Rotterdamu. Nyní v Praze dokončuji doktorát.
Vzpomínáš si na ženy, které vyučovaly?
Dáma v architektuře byla Šrámková, to se respektovalo. Neumím si vybavit mnoho žen, které vyučovaly. Byla jsem jeden semestr u Josée Dionne, hostující kanadské umělkyně. Tvořili jsme instalaci přímo do prostoru haly ze 60. let na Strahově. To bylo na Fakultu architektury v roce 1997 dosti netypické, ale obrovská zkušenost navrhovat a přímo stavět. Seznámila jsme se tak s Osamu Okamurou, kromě nás dvou bylo v ateliéru jen pár zahraničních studentů. Bylo to velice intenzivní a se všemi do dnes udržuji kontakt. Josée Dionne, která dlouho bojovala se systémem naší školy, nakonec z Prahy odešla. Ale ani v zahraničí mnoho žen vyučujících nebylo.
Ty sama jsi nechtěla vyučovat?
Pět let jsem učila studio v prvním ročníku na pražské Fakultě architektury. Později jsem to kvůli množství aktivit a doktorátu ukončila. Zajímá mě, jak komunikovat s adepty architektury na počátcích studia. Kromě drobných věcí bychom měli najít větší témata, rozsah, prostor. Nesdílím názor, že studentům v prvním ročníku se má předložit co nejvíce konkrétní zadání a chovat se k nim jako k nezkušeným. Pokud se jim dá širší téma, začnou chápat aspekty svého oboru. Mám ale takovou úvahu, zda bychom se o městě neměli začít bavit s lidmi, kteří jsou budoucí investoři. Není to nové téma, ale začíná mít pro mě v souvislosti s mou prací stále větší význam.
Co všechno bys chtěla v profesním životě ještě dokázat?
Určitě bych nechtěla dělat interní, individuální věci. Chci rozvíjet linku, co jsme nastavili. To znamená rozvíjet spolupráci s městy, organizacemi. Pracovat s architekturou a urbanismem, abychom uměli otevírat cesty do společnosti. Ne vždy za cenu, že to budeš ty, kdo bude dělat návrh. Otevírat cestu do jiných oborů. Nedělat jen mediální stránku, ale i praktickou, např. když organizujeme soutěže. Navrhování procesů. Pevně věřím, že se povede oživit pražský Negrelliho viadukt novými aktivitami pod oblouky nebo, že brzy dojde k přípravě úprav na magistrále, které již Petr Dolínek, pražský náměstek za dopravu, schválil . Také jsem ráda, že se právě odsouhlasil nový územní plán Plzně, na kterém jsme spolupracovali po získání1.ceny v architektonické soutěži v roce 2012.
V České republice jsou soutěže vzácné…
Nemáš mnoho soutěží, proto máš velkou konkurenci. Kdyby jich bylo 60 za rok, tak by se trh rozprostřel. Institut plánování a rozvoje nyní pro Prahu zavádí soutěže výběrem portfolia. Myslím si, že je to škoda, ne-li rovnou problém. Nyní jsme skončili dvouletý diskusní program o soutěžích v Evropě. Právě zde jsme otevírali otázky rovnosti a přístupu, kdo může vůbec soutěžit.
Španělé, Francouzi, Angličané se na nás dívají, jak skvěle nám ta tradice otevřených anonymních soutěží funguje i přesto, že jich nemáme mnoho. To už v zahraničí nefunguje. A teď přijdeš sem a na Institutu přemýšlejí o vyzvaných soutěžích. Model, který není ideální. Soutěže, které nejsou anonymní, představují vždy problém, nedávají prostor pro objevování nových talentů, jiných názorů…
V našem prvním rozhovoru architektka Laura Spinadel (interview září 2015) vzpomínala, že mohla obrovský projekt WU Campus ve Vídni získat na základě anonymní soutěže.
Ano, ve Vídni i ve Švýcarsku to funguje anonymně. Když ale máš otevřenou soutěž, přijdou například Francouzi, kteří řeknou, že nechtějí, aby dělali architekti zdarma a proto předvyberou 3 týmy na základě portfolia. A pak se setkáváme s názory malých a mladých týmů, že nemají možnost uspět v takto nastaveném systému. A jsou šťastni, že se můžou účastnit otevřených soutěží, které my organizujeme. Například soutěž na novou školu do Chýně vyhrál francouzský mladý architektonický tým . Samozřejmě nechceme, aby lidé dělali zdarma. Otázka zní, jak redukovat. Ale není lepší cesta, ne pro veřejný sektor, nežli otevřená anonymní soutěž.
Jak svou extrémní vytíženost přežíváš s dvěma dětmi?
Když jsem byla v porodnici, tak zrovna na stavbě dali špatné obklady, takže jsem musela telefonovat téměř z porodního sálu (smích). Ano, takové detaily se stávají. Mě to ovlivňuje spíše nyní. Časově. Když se děti narodily, měla jsem výhodu, svou kancelář. Jiné by to bylo, kdybych pracovala u někoho. Nebyla jsem vázána tím, že bych se s někým musela dohodnout, že nyní chodím od 8:00 do 15:00. Viktor i Kora s námi byli v kanceláři, chodila jsem s nimi na schůzky, dělala jsem spoustu věcí. S oběma jsem se stále učila, nepřerušila jsem svou práci. Upřímně, nevnímala jsem to jako handicap, ale jen kvůli tomu, že jsem byla sama správkyní svého času.
U nás je tato flexibilita omezením. Vezmi si například Nizozemí, kde jsou rozšířeny poloviční pracovní úvazky. To je něco, co my nemáme. Věřím, že toto je problém. Je problém, aby žena s dětmi pracovala.
Co si myslíš o tříleté mateřské v architektuře?
Uvidíme. Máme právě jednu kočku, která je na mateřské už 2 roky. Nyní se jí narodilo druhé dítě ... Viktor začal postupně chodit do školky na dva, tři dny od prvního roku. Kora také. Z vlastní zkušenosti vnímám, že být rok s dítětem stále nebo se snažit co nejvíce je dostačující i pro to dítě. Od roku na polovinu a od dvou, tří let ať to dítě klidně chodí do školky, protože když je dítě pouze s mámou, jaké sociální vazby si vytváří?
Je to ale také otázka, co ta žena dostává. Jistě je třeba řešit praktické otázky jako, kam dávat děti a kolik to bude stát. Je to otázka financí. Ale dále je to o společnosti. Měla by být vůči rodičům více otevřená, poskytovat více flexibilních a pracovních úvazků, více možností umístit děti, více možností s nimi pracovat.
Pokud by si měla architektku, která by řekla, že po roce chce zpět a přijít i s dítětem, dovolila bys jí to?
Určitě. Zjistili jsme, že je dobré když máš v týmu lidi, kteří pracují dva, tři dny. Tito jsou pak čerství, neberou to jako rutinu. Takže bych byla i za poloviční úvazek nebo flexibilní čas.
Co ale přesně myslíš pod současným omezením času?
Architektura je časově enormně náročná. Od rána řeším administraci a emaily, ale pokud se chci soustředit na návrh, ten prostor nemám. Teprve když se den uklidní, až tehdy začnu navrhovat. Nežli dosáhnu této fáze dne, jsou tři hodiny odpoledne. Musím vyzvednout děti a rozvést je po kroužcích.
Dělíte si tuto práci s Igorem?
Upřímně, moc ne. On je vodí ráno, já jdu do kanceláře. Ale odpoledne jsou čím dál tím víc na mně.
Zůstáváš s nimi po večerech doma?
Ano. Přijdeme o páté, o šesté a je třeba udělat večeři. Najednou je osm a musím je převléknout do pyžama. Mnoho času tam není. Zachraňuje mě smartphone, protože spoustu věcí řeším za pochodu. Někdy jsem večer unavená více než v období před dětmi.
Pociťuješ úbytek večerních aktivit nebo prostoru jako negativum?
U nás, na rozdíl od Anglie, to ještě nefunguje tak striktně, že by ses po večerech setkával s investory v klubech. Také by bylo naivní myslet si, že dostaneš zakázku tím, že budeš chodit na nějaké společenské akce. Samozřejmě když chci někam jít, tak jdu. Rozhodně ale ne tak, že jdu třikrát týdně. Je důležité zůstat v práci, neopustit profesi, být stále v rytmu. Někdo více, někdo méně.
Další problém je, že nejsme nijak extrémně finančně za vodou, abychom si mohli dovolit chůvu. Nemůžu si dovolit ani to, že bych měla nějakou dívku, která by mi vodila děti ze školky. Takže kdo to dělá? Já.
Když to spojím s architekturou, je to téma a problém. Objevuje se téma slabého finančního ohodnocení architektů a architektek. Strašně se podceňujeme. Přichází to i s výběrovými řízeními, která jdou po nejnižší ceně. To vše vytváří jistou mentální cenovou hladinu, která je daleko pod standardem. My si z toho v ateliéru děláme srandu. Pokud jsme vyzvaní do výběrového řízení na cenu za architektonické práce, vždy návrh do výběrka pošleme, ale vzhledem k nízkým cenám konkurence nevyhrajeme. Nechceme ale nabízet práci pod cenu. Víme, že se nám to nevyplatí.
To se v přípravě soutěží snažíme změnit. Abychom mohli zvýšit částky pro výběrová řízení. Nebo nevybírat pouze na základě nejnižší cenové nabídky. Oproti právníkům, kteří jsou schopni jít o 10-20 procent níž od předpokládané ceny za dílo, architekti zacházejí až do výše 70 procent (!). Pokud se podceňujeme finančně, tak se podceňujeme jako profese.
Díky za rozhovor!
Yvette Vašourková
(*1976, Brno, Česká republika)
Yvette Vašourková absolvovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, obor Architektura a územní plánování v roce 2001. Její diplomní projekt "Volná plocha v kontextu městské zástavby" pod vedením Aleny Šrámkové byl oceněn v rámci přehlídky diplomních prací na ČKA v roce 2001. Poté pokračovala v postgraduálním studiu na významné mezinárodní školeBerlage Institut v Rotterdamu Nizozemí (2005–2007), kde se věnovala tendencím současného urbanismu ve spolupráci s architekty: Vinny Maas, Ben Van Berkel, Elia Zenghelis či P.V.Aureli. Je zakládající členkou Centra pro středoevropskou architekturu (www.ccea.cz) a současně partneremMOBA studia, které založila spolu s Igorem Kovačevićem (www.moba.name). Je členkou redakční rady časopisu Era 21. Na FA ČVUT vedla pět let ateliér prvních ročníků a pokračuje zde v doktoranském studiu na téma: Význam velkoměstského paláce pro udržitelné město. Dnes je zvána jako kritička studentských projektů jak do pražského insitutut Archip tak na TU v Berlíně či naETHv Curychu. V současnosti je členkou evropské poroty mezinárodní ceny za udržitelný přístup k architektuře a urbanismu LafargeHolcim Award 2017.
