Živé město mimo centrum funguje jinak. Tereza Mašková

Tereza Mašková, foto: Monika Grilli Wagnerova (c)

Vystudovala žurnalistiku a filmovou produkci. Studium soudobých dějin přišlo o něco později. Posledních sedm let pracuje na poloviční úvazek v Ústavu pro studium totalitních režimů, kde zkoumá československou železnou oponu. Mimoto se momentálně podílí na projektech Praha sdílená a rozdělená nebo Bitva o Rozhlas, které se věnují druhé světové válce a dekádě před ní. Vyzkoušela si také PR pro dětský časopis HRANA, divadelní produkci nebo práci pro městskou část. Terezu však budete především znát jako předsedkyni a jednu z hlavních postav spolku Živé město, který má za cíl oživování kulturního, komunitního života a veřejných prostranství primárně na Praze 6. Jak sama s humorem dodává, přestože vede projekt Živé město, ve svém profesním životě se zabývá zejména příběhy lidí z minulého století.

Rozhovor: Milota Sidorová

Editace: Veronika Fajmonová

Část I Živé město

Na úvod mi nedá si nevšimnout tvého zajímavého profilu. Jak se v tvém životě kombinuje na jedné straně žurnalistika, historie, výzkum a na druhé městský aktivismus?

Prvoplánově moc ne. V obou aspektech se objevuje element komentovaných procházek, ve kterém mi moje profesní zkušenost velmi pomáhá. S touto kombinací jsem relativně spokojená, ale udržet to je časově i finančně náročné. Kdybych se věnovala jedné profesi, byla bych na tom v obou aspektech lépe. Na začátku jsem si říkala, že tuto polaritu budu mít, dokud nedostuduji. Dostudovala jsem v roce 2013, ale stále to kombinuji. Buď jsem nerozhodná nebo mi přijde obohacující to, že se mohu věnovat více věcem najednou. Souvisí to už se studiem, kdy jsem studovala tři různé, ačkoli v jistém smyslu příbuzné, obory.

Jak tvoje práce souvisí s urbanismem, kvalitním městem?

Práce, které se věnuji profesionálně, resp. placeně s tím moc nesouvisí. S tímto tématem souvisí spolek Živé město, který jsme založili s přáteli v roce 2010. Živé město má za cíl zvýšit zájem lidí o místo/město, ve kterém žijí a podpořit komunitní život. Počáteční týdenní festival, který odstartoval činnost Živého města postupně přerostl do komunitních akcí během roku. Dnes se mu věnujeme již ne jako studenti, ale jako profesionálové působící v jiných oblastech.

Jak vnímáš roli kultury v plánování / živém městě?

Kulturní akce ve veřejném prostoru poskytnou lidem možnost setkání, sdílení problémů, nových nápadů. U nás na Praze 6 šlo o to, že jsme s přáteli cítili, že je to fajn místo na bydlení, ale chybělo tomu něco víc. Nebylo to místo pro život. Chyběla nám kultura, nezávislá kultura. Pro mě jako městského člověka je kultura velmi důležitá.

Živé město působí v Dejvicích.

Nejen. Epicentrum je v Dejvicích, ale působíme po celé Praze 6. Spousta věcí se děje v Dejvicích, ale je to obvykle tím, že je to jednodušší nebo se to tak seběhne.

V odlehlejších částech Prahy 6 je obyčejně problém nalákat lidi. Něco jiného je pozvat lidi do Dejvic a nebo do Šárky. To ale neznamená, že chceme všechno dělat v Dejvicích, to by bylo trochu jednoduché, ne? Kulturní život např. na Suchdole, kde žiji, má jinou podobu. Funguje více na principu společenských akcí.

V době, kdy jsem tam pracovala, se třeba obnovila tradice masopustních průvodů, které se propojily se známými průvody z Roztok a Únětic.

Když mluvíme o pražských periferiích, jaká je vaše cílová skupina?

Primárně jsou to obyvatelé Prahy 6, částečně lidi z jiných městských částí, které bychom rádi inspirovali a dokázali jim, že je možné něco organizovat i u nich. Je fajn, když na komentovanou prohlídku o bubenečské architektuře přijde i někdo ze Strašnic a dozví se něco o této jemu vzdálenejší části města. Věkově se neomezujeme, ale snáze se nám daří zaujmout mladší lidi, hojně naše akce navštěvují také lidi s dětmi.

Spolupracovali jste někdy s Institutem plánování a rozvoje?

Ne. Komentované prohlídky, které jsme dělali, jsme si vždy programově zajišťovali sami.

Uvítala bys to?

Ano. Po šesti letech bych přivítala nový impuls a možnost spolupráce. Je ale pravda, že jsem se účastnila několika skupinových setkání nad Strategickým plánem, které IPR pořádal.

Jak by podle Tebe měli fungovat procesy v územním plánování a participaci v Praze?

Procesy by měly vycházet z nejlokálnější potřeby lidí žijících v konkrétních místech. Myslím, že v poslední době se to zlepšuje, ale množství procesů stále běží paralelně. Na MČ Praha-Suchdol jsem se krátce zabývalakoordinací kulturních projektů, nejednalo se o participativní projekty.

Část II O práci a volném času

Co považuješ za svůj největší pracovní úspěch?

Živé město. To, že jsme školní projekt za pár nocí převedli do regulérního spolku a táhneme to dál. Člověk má častokrát hodně nápadů, ne vždy ale čas a vůli zrealizovat je. Jsem hrdá, že jsme udělali to rozhodnutí. Byl to moment, kdy jsem zrovna odevzdala bakalářku a věděla jsem, že se musím začít učit na státnice. Živé město jsme měli v plánu na další rok. Jenže jsme zjistili, že uzávěrka magistrátních grantů je ten rok dříve a máme posledních pár dní na to náš spolek, tehdy ještě občanské sdružení, zaregistrovat, vymyslet mu stanovy a grant podat. Myslím, že kdybychom to neudělali právě tehdy, tak bychom to už neudělali nikdy a Živé město by zůstalo na papíru.

Jsi předsedkyní už šest let. Nakolik Tě tato aktivita zaměstnává?

Během studií to bylo tak na půl úvazek. Nyní se práci snažíme zhustit natolik, aby se dala dělat jako volnočasová aktivita, což se snad jakž takž daří.. Nejsme zatížení kontinuálně, fungujeme totiž spíše nárazově. Také je dobré, že mnoho lidí o nás už ví, takže nemusíme stále vysvětlovat, kdo jsme. I když se Zažít město jinak (jehož jsme se aktivně několikrát účastnili) naše Živé město zaměňuje spousta lidí. Každopádně považuji velký úspech, že se nám s minimem prostředků podařilo dostat se do povědomí mnoha Pražanů.

Máš pocit, že jsou ženy v Tvém odvětví viditelné?

Vezměme to takto: historie a neziskový sektor. V neziskovém sektoru obecně vnímám převahu žen, a to včetně organizací a spolků, které pořádají komunitní akce. Spousta těchto aktivit vznikla zdola, lidé se jim začali věnovat ve svém volném čase. A častojsou to právě ženy nwboženy s dětmi, které si zaprvé „mohou dovolit“ pracovat na dobrovolnické bázia zároveň tráví venku více času a začínají prostor kolem sebe vnímat kritičtěji.

Zatímco historie je více maskulinní obor, což ale souvisí s postavením žen ve vědě obecně.

Co by pomohlo ženám více se prosadit?

Jelikož se do komunitních aktivit zapojuje hodně žen na mateřské, desetiletá mateřská by asi měla za následek spoustu aktivit ... (smích).

Ne, po deseti letech na mateřské člověk asi super inspirativními nápady nehýří. Pokud má však dojít k vyrovnání, tak je důležité přistoupit k nějakým opatřením, jako jsou například flexibilní úvazky či kvóty v profesích typu veřejná politika.

Čeho bys chtěla v pracovním životě ještě dosáhnout?

Nedělám velké plány. Ráda bych dělala něco, co mě baví a naplňuje. Zároveň bych se tím ale chtěla uživit.

Živé město...

Je nevýdělečná činnost. Dáváme si symbolické odměny a jen občas.

Máš volný čas?

Teď je to lepší. Chtěla jsem mít děti a dlouho to nešlo. Poslední rok jsem se rozhodla zaměřit se právě na volný čas. Neumím nebo nejsem zvyklá moc relaxovat. Část večerů a víkendů mi zabíraly právě aktivity kolem Živého města. Nejsem si také jistá, jestli umím odpočívat ve městě. Chodím na kulturní akce, ale to není zrovna relax ve smyslu kompletního vypnutí. Určitě si třeba víc odpočinu bez internetu. Nemám chytrý telefon, právě kvůli obavám ze svých workoholických sklonů