Raul Järg, foto (c): archiv Raula Järga
Architekt Raul Järg je ředitelem Estonského Centra Architektury v Tallinnu. V roce 2001 úspěšně dokončil studium architektury a urbanismu na Estonské Akademii Umění. V letech 2005 - 2007 absolvoval stáž v torontském studiu Parkin Architects. Od roku 2008 do 2012 působil jako hlavní architekt města Rakvere, později pracoval jako architekt v různých architektonických firmách. Kromě Centra Architektury pracuje na Akademii umění. Jak sám zmínil na začátku rozhovoru na téma slaďování pracovního a osobního života architekta, v jeho životě je několik výzev. Děti jsou jednou z nich.
Interview: Milota Sidorová
Korektury: Veronika Fajmonová
Jaké je to být otcem a architektem zároveň?
Udělat si děti je snadné. Skutečná práce nastává, když se o ně musíte starat (směje se). Je to ale otázka priorit a rodina u mě prioritou vždy byla. I v dobách, kdy jsem doma nemohl být tak často, vždy jsem za ni bral odpovědnost a s manželkou jsme si dělili domácí práce. Manželka je v současnosti doma a já vodím děti do a ze školy a školky.
Jednu výhodu, kterou si na otcovství uvědomuji, je to, že musím pracovat velmi efektivně a končit nejpozději v 18:00, protože mi jinak zavřou školku. Pracuji tedy intenzivně, ne tak dlouho a nemám čas na zbytečnosti.
Bylo to jiné předtím, než jste měli děti?
Byl jsem jedním z těch non-stop pracujících architektů. Dokonce ani po narození prvního dítěte se moje pracovní návyky nezměnily okamžitě. Změna přišla plynule, když jsem si uvědomoval, že žena a děti potřebují moji podporu. Stejně mám rád čas, který s nimi trávím. Máme tři děti. Zodpovědně mohu prohlásit, že mít jedno je snadné, druhé je těžší, ale když přijdeme k otázce třetího, myslím, že musí rozhodnout matka, ne otec. Ona totiž nejlépe ví, jestli to rodina a ona sama unese.
S třetím dítětem jste zůstal rok doma. Pracoval jste v této době?
Šel jsem na otcovskou dovolenou. Prvních 6 měsíců jsem se věnoval jen synovi, další půlrok jsem začal postupně pracovat.
Změnila péče o dítě Vaše postoje?
S tím, že jsem doma, jsem byl úplně v pohodě. Všiml jsem si ale, že někteří moji kolegové se na mě dívají překvapeně, já sám jsem byl tímto postojem překvapen. Nevidím totiž nic zvláštního na tom, aby otec zůstal doma. Muži mohou zůstat doma a zároveň pracovat.
Jak jste se cítil po roce rodičovské dovolené?
Upřímně? Vůbec jsem si neodpočinul (směje se). Byl jsem šťastný, že se mohu vrátit do práce. Totéž mi řekla i žena . Ona pak zůstala s dítětem.
Jaký je systém rodičovských dovolených v Estonsku?
Každý rodič může na rodičovskou a na 1,5 roku získat podporu v maximální výši čtyřnásobku národního průměrného platu, což je relativně vysoká částka. Otcové mohou zůstat doma také a to od třetího měsíce věku dítěte.
Zmínil jste, že muži tedy mohou na rodičovskou.
Neznám přesná čísla a vím, že to není tak populární jako ve Skandinávii, ale muži chodí na rodičovskou. Mnoho mých přátel, spolužáků, architektů to tak udělalo. Tento zákon je relativně nový, platí někdy od roku 2004, takže ho využívají spíše muži mého věku. Pro starší muže zde tato možnost nebyla.
Myslíte si, že děti poznamenají kariéru žen architektek?
Každá žena je tím poznamenána. Sám vidím, jak manželka bojuje s tím znovu se zaměstnat. Zaměstnavatelé ženy po mateřské nevítají zrovna s otevřenou náručí.
Co by se tedy podle Vás mělo změnit?
Je to otázka přístupu. Pamatuji si, jak jsem si ve své první práci musel najít asistentku. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem musel někoho zaměstnat. Dosud si pamatuji a stydím se za situaci, která se stala během pohovorů. Když jsem totiž zjistil, že jedna adeptka na pozici má v životopise uvedené děti, odvážil jsem se zeptat, jak často jsou nemocné.
Zeptal jsem se na to, protože si pamatuji, jaké to bylo, když jsem byl sám nemocný. Dodnes se ale stydím zato, že jsem se na tuto otázku vůbec zeptal. A mnoho zaměstnavatelů tyto otázky klade. Myslím, že to dobře popisuje obecný přístup.
Měli jste někdy možnost ovlivnit rozhodnutí o přijetí někoho po rodičovské dovolené?
V mé současné práci máme kolegy a kolegyně, kteří mají děti. V předchozí práci jsem neměl možnost rozhodovat. Architektura je celkově profese, kde pracujete více méně na jedné úrovni. Po skončení školy jsem pracoval v malých ateliérech, kde jsem tuto možnost neměl. Myslím si ale, že pokud si lidé (zaměstnavatelé a zaměstnavatelky) sami zažijí rodinný život, pokud vědí, co to obnáší mít rodinu, tak se budou chovat jinak, což v konečném důsledku způsobí změnu systému.
Děti ale nepředstavují problém pouze pro rodiny samotné, ale pro celou generaci. Společnost stárne, porodnost klesá. Naši politici jakoby zapomněli na fakt, že naše budoucnost leží na našich dětech. Dnes platíme daně a z těch peněz kolektivně platíme důchody. S tímto populačním vývojem za 20 let nebudeme ty důchody mít. V současnosti z trhu nepřichází žádná uspokojivá teorie jak tomuto stavu předejít.
Je naivní myslet si, že přistěhovalci tuto křivku změní. Většina z nich totiž nežije v naší zemi dlouhodobě, neodvádí zde daně, pracuje na černo nebo má velmi nízké platy. Řítíme se do krize. Manželka má teorii jak změnit daňový systém. Naše rodina například vychovává 3 budoucí daňové poplatníky a stejně musí platit za 3 důchodce. Stát by si to měl uvědomit. Platíme daň z příjmu. Čím více vyděláte, tím více odvedete. Platíme ale i poplatky do sociální pojišťovny, je to celkem 35 procent. Pokud ale máte 3 a více dětí (více než index porodnosti), měli byste mít nárok na snížení sociálního pojištění. V případě 3 dětí řekněme 15 procent. Umíte si představit, jaký rozdíl by pro naši rodinu znamenalo mít o 15 procent více našich výdělků?
Když si vezmeme středověkou společnost a její systém fungování, zjistíme, že stavěl na potomcích. Čím více jste jich měli, tím byla vaše šance na přežití vyšší. Potomci totiž představovaly pomoc v práci a péči o rodiče ve vysokém věku. Je zajímavé, že tento model přetrval až do začátku 20 století.
Systém, který zmiňujete, funguje v Belgii. Lidé bez rodiny platí daně ve výši 22 procent, pro rodiny s dětmi je daň nižší (15 procent). Tento zákon vyvolává emočně napjaté debaty o diskriminaci, ale pokud se na věc podíváme velmi pragmatickým pohledem, pokud systém nenajde nějaké zázračné řešení, jak nás uživit ve stáří, jsme závislí na našich dětech.
Ale vraťme se k Vám. Jak vypadá Váš běžný den?
Budík zvoní o půl sedmé. Bojuji s ním dalších 20 minut (směje se). Připravím snídani, každý den máme ovesnou kaši. Manželka oblékne děti a spěcháme do školy. Někdy jsme v takovém spěchu, že jíme v autě. Dívky chodí do stejné školy, syn zase do školky. Do práce se dostanu v 8:30, a dokud nepřijdou první kolegové, mám tichou a nejproduktivnější hodinu práce. Později začínají setkání, většinu pracovní doby strávím mimo kancelář. Nemám v ní dokonce ani vlastní stůl.
Proč?
Snažím se být efektivní, přenechal jsem ho kolegovi. S prací končím kolem šesté, pak jedu do školky. Dívky mají odpolední aktivity, věnují se hudbě, takže mohou zůstat ve škole. Do školky ale musím přijít ve správný čas. Syn nemá rád, když přijdu příliš brzy, ale nemá ani rád když jdu pozdě (směje se).
Je to téměř automatická rutina, ale občas se mi stane noční můra. Bylo to právě minulý pátek. Byl jsem se svou nejstarší dcerou v nákupním centru. V 19:23, pamatuji si na to přesně, mi zvoní telefon. Když jsem se podíval na číslo, okamžitě jsem si uvědomil, že jsem zapomněl syna ve školce. Je to občas náročné.
Po večeři pomáhám dětem s domácími úkoly. Spát chodí kolem desáté. A to je čas, kdy se konečně zastavím i já.
Na závěr rozhovoru, jakou radu byste dal mladým architektkám?
Architektuře by se měly rozhodně věnovat, je to krásná disciplína. Jsem si naprosto jist tím, že pokud chtějí mít rodinu, musí si najít dobrého partnera, se kterým si rozdělí čas a povinnosti. Na začátku si také musí uvědomit, že od momentu, kdy budou mít děti, se jejich denní rutina nenávratně změní. Ale architektura je jako profese dost flexibilní.
Mnoho mých kolegů a kolegyň pracuje například z domova. Dá se to. Viděl jsem to.
Díky za rozhovor!
