Regina Loukotová, foto: Monika Grilli Wagnerová
Architektka, rektorka první soukromé školy architektury ARCHIP, zakládající členka reSITE konference a festivalu, členka pracovní skupiny ČKA pro vzdělávání v architektuře a matka Regina Loukotová je praktická žena, vědoma si svého času. Dnes hovoříme o jejím pracovním a osobním životě, zkušenostech z Norska, ale hlavně o stereotypním uvažování o způsobu práce architektů, něčeho, co podle Reginy při změně směrem k flexibilitě může výrazně zlepšit šance žen v profesi.
Část I Ženy, architektky
Jaké jsou podle tebe překážky v profesionálním životě architektky?
Pokud při kontrolním dni přijedete na stavbu, z mých zkušenosti jste tam méně respektována než by byl muž. Samozřejmě to také záleží na spoustě jiných okolností, na stavbyvedoucím, na vaší tvrdosti, na stavební firmě. Myslím, že málokterá žena dokáže být tak tvrdá aby řekla, tuhle zeď mi rozbourejte a postavte znovu, tyto kachličky předělejte.
Ty jsi tak tvrdá?
Ne. (smích)
Jak jsi to řešila?
Nechala jsem to tak. (smích)
Ještě něco?
Flexibilita práce. Člověk se s neviditelným tlakem setkává při práci ve velké kanceláři. Když jste žena a ve 4 odcházíte, všichni se otočí: ''Ty už jdeš?'' To jsou nepříjemné věci, se kterými je potřeba se vyrovnat. To je ten nevyřčený tlak. ''Včera sme tady byli do desíti, dneska ráno zasa od sedmi…'' Otázkou ale je, kolik práce se udělá…?
Studie 'Proč ženy opouštějí architekturu' publikována University of West England hovoří právě o situacích, kdy šéf s klientem po večerech socializuje a síťujě. Jelikož ženy obvykle tráví čas s dětmi, do těchto aktivit nejsou zvány nebo se jich nemohou zúčastnit. V tomto okamžiku to není o té profesi samotné, ale kultuře profese. Člověk není-li uvnitř, tak se dostává dolů.
Ne dolů, ale bokem. Na toto jsem taky narazila. Asi 2 roky jsem pracovala pro zahraniční firmu zde v Praze. Šlo tam o větší projekty na mezinárodní bázi. A najednou člověk jesněji vidí tu spojitost mezi večerními aktivitami svých pánských kolegů a byznysem.
V České komoře architektů působíš v sekci vzdělávání, byla to pro vás někdy otázka?
Myslím, že nikdy nebyla. Stále se v rámci činnosti naší skupiny snažíme prosazovat otázku vzdělávání – a to nejenom vzdělávání architektů, ale i vzdělávání o architektuře na nižších stupních škol.
I když je v ČKA registrovaných jenom 22 % žen architektek, tak téma jejich rolese tam nikdy neobjevilo, tedy pokud já vím…. ČKA se především stará o rozvoj a podporu profese. Když zajdeš na Valnou hromadu, zjištíš, že architekty nejvíce zajímá trh práce, což je samozřejmé. Architekti chtějí mít dostatek práce, chtějí pracovat v kultivovaným prostředí… Tato otázka se tam nikdy neřešila, ale když se podíváš na Valné hromadě do pléna, je tam 5,5 ženy…
Co by pomohlo ženám být úspěšnější na trhu práce, v reprezentaci?
Transparentní trh. Pořádá se tu málo soutěží, zakázky od velkých firem se organizují na vyzvání pro pár studií. Potýkame se s minulostí. Mnoha mým známým padají zakázky na stůl jen kvůli kontaktům z minulosti.
Žila a pracovala si v Norsku. Jaká tam byla klima ohledně vyrovnanosti mužů a žen v profesi?
Debata je posunutá jinam. Rovnoprávnost je na severu prosazována a funguje již několik desetiletí. Ženy se o svá práva hrdě hlásí. K čemu se ženy dostaly v sedmdesátých letech, bylo samozřejmě diametrálně odlišné od toho, co se dělo tou dobou zde. Vše fungovalo v tomto ohledu úplně jinak; s dětma v kočárku se dalo vejít do každé restaurace, kavárny, obchodu a také se nemusely brát v obchodě košíky! (smích). Proto si myslím, pokud hledáš nějaký model jakým způsobem se dá pracovat a jak se dají pracovní úkoly a zodpovědnostirozdělit – je to právě tam.
Znáš více ženských studií, případně partnerských studií, které byly stejně rovnocenné jako ty s tvým bývalým partnerem Martinem Roubíkem?
Znám, ale nikdy jsem se nad tím pořádně nezamýšlela. Například některé mé spolužačky… i když tam častokrát dochází k té standardní situaci, že začneš po škole pracovat, rozjedeš kancelář a potom s dětma se z profese stáhneš. Tady za rohem jsou moji spolužáci Aleš a Magdalena Pappovi ze studia CUBOID ARCHITEKTI, mají tři děti a vedou vše úplně vyrovnaně. Také si myslím, že v tvojí generaci bude vice podobných případů, je vice možností. Ten přístup bude dnes jistě vstřícnější než za mé generace a samozřejmě v porovnání s generacemi předešlými.
Část II Regina_ARCHIP_Regina
Jaká je tvá kariérní cesta?
Architektura se mi začala líbit někdy od 14-15 let, a pak to byla částečně i náhoda, že jsem byla blízko profesnímu prostředí. Po škole to souviselo také s mým partnerem… Samozřejmě, že kdybych si vzala herce, tak by mě to nasměrovalo trošku někam jinam. Tím, že jsem nevypadla z naší profesní skupiny, měla jsem možnost se věnovat oboru intenzivně, i když ne pouze za stolem. Když žijete s architektem, tak tyhle věci neustále probíráte a řešíte. JInak bylo zajímavé, co jsme na začátku devadesátých let ve škole zažili. Hodně českých architektů, kteří žili v zahraničí byli pozvání učit na různé fakulty architektury. Tehdy byl pozván i můj pozdější životní partner Martin Roubík i Stanislav Makarov z Norska resp. z Dánska, Zděnek Zavřel z Holandska, Mirek Šik ze Švýcarska, Pavel Zvěřina z Německa, Martin Kubelík z Rakouska a i toto byl můj první kontakt se zahraničím a s odlišným přístupem k výuce v našem oboru. Nebyla tam ale ani jedna žena, kromě snad Heleny Jiskrové, která začala později v roce 2000 v Liberci. Byli to většinou relativně uspěšní chlapi. My, jako tehdejší studenti jsme se i tímto dostali do zahraničního prostředí a mohli jít eventuelně pracovat i studovat ven.
Po škole jsme rozběhli kancelář se spolužákem Josefem Smutným. Zároveň jsem paralelně studovala v doktorském programu na škole a byla něštastná, jako většina architektonických doktorandů v této zemi (smích). V roce 2001 jsem odešla na třičtvrtě roku do Norska. Tam sem dostala jasné vedení, metodologii a to zachránilo i moji práci. Po návratu jsme s Martinem kreslili soutěž na nové muzeum Gízy do Egypta a zároveň jsme začali pomalu snít a chystat školu.
Proč rozhodnutí založit školu architektury?
Zřejmě se to odrazilo z naších zkušeností z veřejných škol a z formy zdejšího učení. Když sme chtěli učit, tak, jak jsme chtěli, museli jsme založit vlastní školu. Kromě toho jsme pracovali ve studiu.
Jak jste to zvládli pracovně?
O škole sme začali uvažovat v roce 2000, otevrěli jsme ji v roce 2011, nebyla to intenzivní práce od začátku. Byly to kavárenský debaty o tom, že jednou budeme mít školu a bude tady spousta student z celého světa a vše bude bezvadné. Do toho jsme kreslili. Občas toho bylo více, občas méně. Jak s prací, tak s přípravou školy. ARCHIP jsme zakládali spolu s kolegou Jirkou Šimicem Petrem Pištěkem, Jiřím Janečkem i Jirkou Mojžíšem, bylo nás v různých dobách různě. Martin umřel v roce 2008, v roce 2010 jsme dostali akreditaci, školu jsme otevřeli v roce 2011.
Jsi rektorka. Bylo to rozhodnutí skupiny nebo tvoje ambice?
Martin měl být rektorem, ale nakonec se to vyvinulo takto. Jirka není architekt, Petr byl mladší a neměl tolik zkušeností.
Setkáváš se v této pozici s respektem?
Ne. Na začátku to byla především velká skepse. Co to bude za školu? Jak bude vypadat? Tehdy, a vlastně ani nyní, zde není v našem oboru žádná jiná soukromá škola. Já ale respekt ani neočekávám, slyším spíše , “á rektorka… ale to není ta pravá rektorka. Praví rektoři jsou na veřejných školách a jsou volení.”
S postupem času škola ale začala fungovat. Postupujeme, máme nově magisterský program. Dáváme ji ale I po pěti letech stále dohromady, budujeme ji neustále
Říkáš, že neočekávaš respekt a máš vůči tomu předpokládám vybudován osobní odstup. Jak bys popsala svůj leadership?
U nás není žádná velká hierarchie. Oficiálně máme rozdělené role, ale nemáme rektorku nahoře a ostatní dole. Když jsme zakládali školu, jednou ze samozřejmostí byl způsob rovnocenného vztahuke studentům, pokud odskočíme od vedení k výuce.
To, co jsem obdivovala v Norsku, když jsem tam poprvé žila v roce 1992 a co byl zároveň I ten největší šok - že mě tam každý bral vážne a že ke studentovi se učitel choval jako k partnerovi. Tady jsem zažívala opak, hierarchii... Učitel někde vysoko a pak daleko pod ním studenti, kterým se s ironickým úsměvem říká “kolegové”.
Takže zpět k otázce vedění - rovnocenný vztah, který máme ke studentům máme i v našem mikrovedení.
Kdo nakonec udělá finální rozhodnutí?
To je těžké, každý z nás ho udělá ve své kompetenci. Je nás zde hodně architektů – tak nám jsou vzácní ti, kteří architekti nejsou.
Co považuješ za svůj největší profesní úspěch a čeho bys ještě chtěla dosáhnout ve svém profesním životě?
Soutěž na Nové muzeum do Egypta. Po prvním kole jsme byli první. V druhém jsme byli v desítce vítězů. A potom je to určitě ARCHIP. JInak bych chtěla znova více kreslit. Teď sme dokončili projekt denního centra v Litoměřicích, připravujeme projekt centra pro seniory s alzheimerovou nemocí.
Měla si rodičovskou dovolenou?
Ne. Nebyla jsem zaměstnaná. Jako OSVČ jsem pár let pobírala jakési minimum, k životu samozřejmě neodstačující.. 3 resp. 4 roky na rodičovské je ale velmi dlouhá doba v každé profesi. V Norsku máš nárok na půl rok pléýho platu. Ženy se do práce vracejí i o dost dříve než zde. Je to pro ně životní nutnost. Splácejí hypotéky, leasingy, nemohou si dovolit být doma, nepracovat a nechat vše na partenrov.
Máš volný čas? Jak ho trávíš?
Sportem, kulturou, odpočinkem. Soboty, neděle pracuji málo anebo vůbec. Počas týdně přijedeme s Frantou domů o půl šesté, v šest. Pak domácí práce, nakoupit, připravit večeři, uklidit, vyprat. ..Takto teď trávím večery.
Bavili jsme se o tom, že architekt/ka musí pracovat 24/7, skutečně to platí?
Proti tomuto jsem se vždy ohrazovala Někdy je potřeba pracovat déle, nemyslím si ale, že je potřeba pracovat neustále. I 10-12 hodín denně mi přijde hodně. To skončí když má člověk děti. V době, kdy jsme zakládali školu, jsem všechny schůzky obíhala s půlročním Frantou. Bylo to vyčerpávajíci, nemohla jsem se soustředit na rozhovor, vždy jsem musela kontrolovat, co se děje kolem mě, pod stolem a tak... To byl teprve začátek. Teď vidím, že můj čas - a nejenom můj i jiných matek a otců určuje časový rozvrh základní školy, vyzvedávaní dětí z družiny a odpolední aktivity dětí. Když si sjednávám schůzky, vždy říkám, večery a pozdní odpoledne jsou pro měobsazené.. Před pár týdny prošla médii zpráva, že ve Švédsku se chystají zavést 6 hodinový pracovní dobu. Podle mne je to úplne ideální intenzivní koncentrovaná práce.
Jak pracuješ dnes?
Po narození Franty jsem začala být koncentrovanější. Dnes pracuji kratší dobu a mnohem intenzivněji. Škola mi začína v 8:30, končí 16:30, někdy v 18:00, ale někdy také už ve 14:00. Přiznám se ale, že pracovat s malým dítětem jsem neuměla, myslím model, že dáš dítě spát a hned skočíš k počítač k rozdělané prácii.
Závěrem…
Je normální pracovat na částečný úvazek, je normální přijít do práce odpoledne a pracovat na směny. Jinde se to takto dělá a model funguje . Moje generace pracuje odjakživa na klasický plný úvazek. V těch našich čtyřiceti, padesáti letech byjistě mnozí z nás například strašně rádi i změnili svoji profesi a rádi by nepracovali 8,5 hodiny a kombinovali i dvě různé profese.
Bohužel částečné úvazky a tolerance k rozvržení pracovní doby take nefunguje ve vaší generaci (30-40). Rodiče malých dětí sice pracují na částečný úvazek, ale většinou pouze tehdy, pokud si založí vlastní kancelář. Zaměstnavatel jim většinou částečný úvazek nenabídne. Je potřeba tento model dostat i do hlav zaměstnavatelů. Ženy i muži by podle mě rádi pracovali tak, že si práci (nejenom tu profesní), rozdělí.
Děkuji za rozhovor!
Profese: architektka, rektorka
Organizace: ARCHIP, GEM architects
Pozice v organizaci: rektorka, jednatelka společností
Aktivně v profesi: 19 let
Město: Praha
Významné projekty: Great Museum of Egypt, Giza, 2002-2003, ARCHIP, Architectural Institute in Prague, 2011+
Bio: Regina Loukotová (*1971, Pardubice, Česká republika) je architektka a rektorka Architectural Institute in Prague (ARCHIP), první české soukromé školy architektury s kompletním bakalářským a magisterským programem v angličtině. Spolu v s Martinem Roubíkem založila ateliér GEM architects a od roku 2013 je členkou pracovní skupiny pro architektonické vzdělávání České komory architektů. Její mezinárodní praxe (Snoehetta, GEM architects) a studium (doktorská stáž na Arkitekthoeyskolen, Oslo, Norsko) silně ovlivnily její vizi architektonického vzdělávání. ARCHIP je otevřenou platformou pro současné architektonické vzdělání a praxi, která přináší do Prahy mezinárodní hosty, události a kontakty. Spolupráce s platformou reSITE (který v roce 2011 spoluzaložila spolu s Milotou Sidorovou a Martinem Barrym) na mezinárodní soutěži "Skanska: Bridging Prague Award" ukázala možnosti pro organizování veřejných architektonických soutěží, kterých je dlouhodobě v českém prostředí nedostatek.
Ocenění: Great Museum of Egypt, Giza, 2002-2003, mezi 10 oceněnými projekty
Rozhovor: Milota Sidorová