Andrea Průchová foto: Monika Grilli Wagnerová (c)
Andrea Průchová. Jedna z nejvýraznějších žen mladší generace pražské kulturní scény. Sama sebe popisuje jako pedagožku, teoretičku historického obrazu a vizuální populární kultury. Dělá toho ale mnohem více a s přehledem reflektuje dění kolem sebe. Jak mluvíme o tom, jak vizuální kultura souvisí s městem, jak může být filmování města participativní taktikou, jak vůbec vnímá plánování Prahy a zároveň otevírá svůj osobní život, uvědomuji si, že bude těžké najít jednotné téma interview. Navrhuje, že jím může být přetváření běžného pohledu v pohled zkoumavý a kritický. Začněme tedy pěkně od začátku.
Část I – Praha
Jak si představuješ kvalitní městský život v Praze?
Ve městě mi strašně chybí vícegenerační prostory. Sama nevím, jak je vytvořit, protože mou prací, studiem, skupinou lidí a akcemi, které navštěvuji, se ocitám v jisté bublině, která se mi těžko narušuje. Snad kromě MHD a parků se nesetkávám s lidmi jiného věku, sociálního postavení, jiné životní zkušenostim se kterými bych si mohla v konečném důsledku říci mnohem více než s mými 'zrcadly'.
Další kvalitou města je to, že se mohu pohybovat po různých čtvrtích a jsem schopná rozeznávat jejich indentitu. Například, že některé průmyslové oblasti začínají být objevovány kulturními projekty, jako například Vysočany. Pokud si chceš zasportovat nebo na večerní pivo, jdeš na Letnou.
Chtěla bych také žít méně uvnitř budov a více na ulici. Často se setkávám s tím, že ten prostor na ulici neexistuje. Chtěla bych být mimo park, ve městě a mít tam své místo. Sledovat toho víc, než za sklem, za bariérou. Aktivně vyhledávám místa, kde to možné je. Myslím si také, že pokud bychom na ulicích více žili, lépe bychom se k nim chovali. Ten vztah se přenáší do péče o prostor.
Jak ty vnímáš roli kultury v plánování, v živém městě?
Zcela zásadně. Sdružuje lidi a vytváří možnosti se projevit. Ať už se aktivně zapojíš do nějaké výzvy, anebo se jdeš někde jen podívat, vzniká tady nový prostor pro komunikaci. Praha je na tom s kulturní nabídkou oproti jiným městům relativně dobře. Je tu skupina lidí, kteří tyto věci dokáží dělat I s minimem prostředků, ve vysoké kvalitě.
Je pro mě zajímavý fakt, že málokdy vznikají nové kulturní prostory, které by byly podporovány oficiálními zdroji peněz. Všechno to vzniká odspodu, což je v pořádku, ale... finance se distribuují mezi určité lidi, kteří se znají, respektují se a respektují vzájemně i své projekty a proti své vůli se stávají konkurencí. Dostat se do hry o finance chce delší historii, která se ale velmi těžko buduje, pokud nemáš finanční podporu.
Město ale může kulturu podporovat i nefinančními způsoby. Například nabídnutím nevyužitých prostor. Pro mě zakonzervování města ve smyslu uchování výhradně tradiční kultury je strašně nebezpečné.
Jak ze své pozice kulturní hybatelky, výzkumnice, vnímáš současné plánovací procesy v Praze a přípravu strategických dokumentů?
Je vážně důležité, že se to děje. Je mi ale líto, že se projekty jako Strategický plán, Metropolitní plán, stávají oběťmi politické svévole, změn ve vedení města, které narušují kontinuitu toho, co se děje. Je škoda, že pražská politická dynamika je tak výrazná. Existuje spousta lidí, která na něčem pracuje s vizí, vlastním časem, nezaplacenými zkušenostmi. Jejich skupina produkuje obrovské úsilí a energii, které by měly být oceněny, ale v konečném důsledku se to nikdy nestane.
Jsem ale ráda, že tento zlom obecně nastává. Je důležité, aby se o územních plánech mluvilo a to v co největší množství různých lidí z různých oborů. Neměl by to být exkluzivní okruh odborníků, kteří mají diplom na to, kterak mluvit o městě. Je důležité, aby se na diskuzi podíleli lidé, kteří město vidí trochu 'pochroumaně', jinak nežli urbanistická elita.
Na strategickém plánu participovali také lidé z kultury, do Metropolitní ozvučné desky chodili lidé z různých oborů. Dostala jsi někdy pozvánku do těchto pracovních skupin?
Když jsem před čtyřmi roky pracovala v DOXu, některé akce se odehrávaly u nás, zúčastnila jsem se jich v roli spoluorganizátorky. Bylo to ale ve smyslu zajištění prostoru a komunikace zúčastnění dalších osob. Abych na dané skupiny zavítala, anebo dostala pozvánku, to se mi nestalo. Některé aktivity ale sleduji.
Přivítala by si to?
Upřímně, v současné době asi ne. Musím si přesně rozvrhnout čas, a když už bych měla přijít, tak bavit se o konkrétní věci, na kterou se mohu připravit a jíž mohu ovlivnit (například vizuální smog v ulicích), to ano. Zapojit se do širší práce? Z odborných a časových důvodů ne.
Vystudovala jsi semiotiku, později kritickou teorii a vizuální kulturu. Jak tohle všechno souvisí s městem?
Každý člověk město vnímá a přemýšlí o něm, vědomě či na nevědomé úrovni se k němu nějak vztahuje. O městě se můžeš bavit z hlediska společenských věd a vizuální teorie. Každý souhlasí s tvrzením, že se ve městě vyskytují nějaké obrazy, ať už ve formě řešení turistického centra, výlepů ve městě, vizuálního smogu, tyto konkrétní, hmotné obrazy. Kromě tohoto mě zajímají i obrazy paměti ve městě a obraz města jako celkové naší celkové představy o městě. Například dnes vznikají kulturní prostory v historických budovách. Schází se v nich jistá skupina lidí a proklamuje daná místa za 'své'. Baví mě i tyto abstraktní obrazy, které se sdružují kolem kulturních symbolů. Bude se otevírat Stalin a tento prostor opět dostane novou vrstvu paměti.
Když se projdeš městem a jsi dost citlivá, je velmi zajímavé všímat si, jací lidé utváří město. V jakém prostoru jsou, jak se pohybují, jak se oblékají. Jak spolu komunikují. Kdo se na koho dívá, kdo se naopak nedívá. Business centrum vs. bezdomovci v centru. Tím pohledem můžeš odhalit hodně.
Sociální skupiny a reprezentace kulturních akcí ve městě či vizuální smog, to jsou klasická témata, která mohou otevřít pole vizuálních studií ve městě.
Zaujal mě projekt, na kterém se podílíš MyStreet Films. Má pro mě z pohledu urbanismu silně participační charakter. Mohla bys ho popsat blíže?
MyStreet Films přišel z Velké Británie, kde funguje festival Open City Docs London. Vznikla tam mapa Londýna, kdy lidé natáčeli příběhy ze své ulice. Coby týmu dokumentárního portálu DAFilms.cz se nám nápad zalíbil. Kolegyně Diana Tabakov, odbornice na dokumentární film a dramaturgyně, sem daný koncept přinesla. Vzali jsme si ho pod křídla a začali jsme s ním pracovat. Tento přenesený formát velmi pěkně vykresluje mentalitu jednotlivých míst. To ,jakým způsobem lidé natáčejí, jaká témata si vybírají. V Londýně vznikají jiné příběhy nežli v Praze samozřejmě.
Co zajímalo lidí v Praze?
Mnoho věcí. Mnoho lidí projekt využilo nikoliv pouze pro mapování nějakého problému nebo tématu, ale proto, aby se realizovali. Mám pocit, že se chtěli vyjádřit a najednou tu byla platforma, která jim dala pravidla. Někteří lidé měli potřebu točit ulice, někteří šli do konkrétnějších témat – například, jak se žije za plakátem. Představ si obývák, kde se koncentruje veškerý život rodiny a v něm máte jen malý výřez, kudy vám proudí normální světlo a zbytek představuje plenta komerčního billboardu.
Ve vztahu k trasformujícim se čtvrtím kolektiv mladých lidí na Letné natočil krátký film o tom, jak se proměnila hospoda Liberál, která se kdysi spojovala se skupinou výtvarníků a místních postaviček. Původní štamgasti se přesunuli do hospody za rohem a jsou tam dále i s tou kytarou a gambrinusem. Odborně bychom to nazvali gentrifikací. Byl to mikropohled na něco, co by se řešilo jako urbanistický problém.
V některých případech představoval projektu výzvu pozvat k diskusi někoho, s kým například žijete v domě a neznáte ho. Autoři klepali na dveře a ptali se sousedů, jak dlouho v domě žijí. Naráželi na lidi, kteří tam žili celý život a najednou vyprávěli příběh domu. Najednou dané místo dostalo jinou symbolickou hodnotu.
Pokud znáš příběh místa, ve kterém žiješ, myslím, že může velmi pozměnit tebe I tvůj vztah k danému místu.
Ostatně IPR to pochopil správně. Na oficiálním pražském geoportálu se objevily filmy z MyStreetFilms jako samostatná vrstva.
Část 2 - Andrea
Co všechno jsi dělala dosud?
Své vítězství vidím v tom, že všechno co jsem dosud dělala, mě bavilo. Hned po škole jsem dostala možnost realizovat se v oblasti kultury. Na začátku, v letech 2010-2012 jsem pracovala v DOXu. Začala jsem jako holka pro všechno. Později jsem začala tvořit sérii veřejných programů. Díky tomu, že výstavy byly široce zaměřeny, začali jsme programovat promítání, diskuse, vzdělávání pedagogů. Bavilo mě do diskuse pozvat lidi z filozofie, aktivismu, architektury... bavilo mě propojovat otázky spojené s výstavou na další projekty a platformami. Když už se to již takto nedalo dělat dál, odešla jsem. Udělala jsem snad velké množství práce, propojila jsem množství lidí, se kterými jsem v kontaktu dosud a to se mi, doufám, povedlo.
Ve stejnou dobu jsem založila Fresh Eye, platform pro stadium vizuální kultury. Měla jsem pocit, že se k vizuální kultuře mohu jen těžko dostat na vysoké škole. Řekla jsem si, že pokud se jejímu studiu nemohu plně věnovat v současném systému, založím další komplementární formát, vzdělávací projekt. Je to dobrý přístup, který kolem mě vyznává mnoho lidí. Dnes organizujeme pátým rokem měsíční přednáškové večery, vše archivujeme pomocí video záznamů online, budujeme studentskou textovou knihovnu, organizujeme vysokoškolskou soutěž, vzděláváme středoškoláky, a to vše zdarma a v posledních dvou letech s podporou Ministerstva kultury a nově take I pražského magistrátu. Po odchodu z DOXu jsem přišla do DAFilms.cz, kde se starám o texty a propagaci.
Jak by jsi chtěla vizuální teorii rozvíjet během Fulbrightova stipendia v New Yorku?
V minulosti jsem se v New Yorku setkala s odbornicí na vizuální kulturu Maritou Sturken, bývalou vedoucí katedry Media, Culture and Communication na New York University. Mluvily jsme o tom, kam náš obor směřuje. Jak je definován v Americe, jaké jsou metody výzkumu atd. Uvědomila jsem si, že bych s ní chtěla strávit mnohem více času. Chtěla jsem vědět jak učit kritické vidění (vnímání) obrazu, vizuální kulturu i na středních školách, kde je to naprosto zásadní. Pohybujeme se mezi dějepisem, češtinou, uměnovědou, občanskou výchovou, tam je obraz průřezovým tématem a nástrojem.
New York je extrémně bohatý, pokud jde o vizualitu a rozmanitost. Zároveň je extrémně vyčerpávající. Zároveň to není to první místo, do kterého se přechodně stěhuješ. Jak přemýšlíš o své adapatci?
New York je pro mě prostor, který mě extrémně zajímá. Nejsem ani turista, ale nikdy se nestanu místní. Je to mezistupeň mezi tím projdu to a vyfotím to a přejdu to a žiji to. Mám tu nejvýhodnější pozici, vymezený čas. Sedm měsíců je delší doba, ale zároveň si dokážu uchovat svou naivitu. Pro mě je evropanství dost silný moment tradice, historické a filosofické, rozmanitosti. Bojíme se homogenizovat. A když se to děje jen silou, nikdy to nedopadlo dobře. Budu takový zakotvený cizinec ve městě, s jasným posláním.
Co považuješ za svůj největší pracovní úspěch?
Fresh Eye. Vytvořili jsme ho z ničeho. Není to první věc, kterou prezentuji a mám radost, že ho lidé znají. Pokud ho neznají, pak mě těší, že myšlenku pochopí po dvou větách. Mám radost, že project má neoddiskutovatelný smysl a dobrou zpětnou vazbu (ačkoli se dá hodně zlepšovat).
Jsou ženy v tvém oboru viditelné? Spolupracují s urbanisty?
V mém oboru společenských věd, vizuální kultury, mediálních studií mám pocit, že ženy vidět je. Anebo je vidím já. Od začátku studií jsem měla jako vedoucí práce ženy. Vždy tam byl moment inspirace a vždy jsem ženský role model vyhledávala. Od té doby, co učím, se koem mě seskupují skupiny silných dívek, které zakládají kulturní akce a je jich vidět za zajímavými projekty. Mám pocit, že ženy mají oproti minulosti ve vysokém školství více šancí, takže je pro mě přirozené přilnout k nim. Nevidím to tak kriticky, abych volala po kvótách v sociálních vědách. Dnes mě více než pohled muže a ženy zajímá pohled jisté generace, vzdělánostní skupiny, sociální skupiny. Společnost je mnohem více diferenciovanější nežli bývala.
Z oblasti urbanismu mě svým ohromujícím nasazením fascinuje Olga Škochová. To, jak vše sleduje, má i výborně osvojenou politickou rétoriku. Dále je to například Yvette Vašourková.
Máš volný čas?
Jsem hrozný plánovač (směje se). Dokážu si naplánovat I volný čas. Trávím ho s rodinou, s přítelem, trávím ho procházkami. Přítel pracuje ve výtvarném umění, v kultuře obecně, hodně času trávíme návštěvami galerií, což je náš kontemplační moment. Pak se nejraději procházíme venku. Když jsem zmiňovala, že neumíme žít venku, baví mě chodit a sledovat, co jiní lidé dělají. Jak spolu mluví, proč věci, které dělají, dělají. Jsem spíše pozorovatel nežli aktér.
Mám z toho pocit, že věci, které děláš mimo profesi s ní vlastně souvisí.
No je to tak. Když tě zajímá vizuální kultura, zajímá tě všechno. Tak to máš trochu problém (směje se)
Sportuješ?
Pilates – dvakrát týdně fitko.
Jak se k tvé vytíženosti staví partner, rodina?
Mám nárazové tempo. Nyní například překládám dvě knížky. Když něco přijde, snažím se tomu dát 100 procent, ale myslím, že to ubíjí všechny kolem. I díky partnerovi a rodině se učím vymezit si jasný prostor a zaměřit se na projekty do hloubky.
Plánuješ rodinu?
Když se opiju s kamarádkami, tak to je všechno naplánované (směje se). Přišlo by mi líto, kdybych tu zkušenost neměla. Měla jsem velmi dobré dětství, naše rodina je dost stmelená. Je jasné, že si ten vzorec nesu a chci ho předat dál. Můj starší bratr má již malé dítě a čeká další. Pracuje a jeho žena je dost úspěšná. Najednou vidíš, jakou nejvyšší manažerskou logistiku musí vyvinout, aby se oba realizovali, aby do toho zapojili dítě, aby mu věnovali svůj čas. Vidím, jak je to složité, ale zároveň vidím, jak ho rodičovství strašně posunulo. Najednou si ho vážím pro něco, co jsem dosud neviděla. Umí nastavit limity a umí být srozumitelný. Pohled na mého bratra, tím, že se stal otcem, se změnil o dost. Fascinuje mě to a je to krásná proměna toho, jak ho vidím.
Děkuji za rozhovor!
Rozhovor publikujeme s odstupem asi 9 měsíců. Andrea mezitím absolvovala svou stáž v New Yorku, během níž se jí podařilo přeložit dvě knížky. John Berger: zpusobu vidění. Praha: Labyrint. Na knize W. J. T. Mitchell: Teorie obrazu se podílela jako spoluprekladateľka. Rozsáhlý rozhovor, který s W. J. T. Mitchellem odvedla se stal doslovem knihy.
Milota Sidorová
