Nadzeya Tsaranok, foto: Alexandra Kononchenko
Rozhovor vedla: Milota Sidorová
Editace: Kristýna Stará
Minsk Urban Platform je jednou z nejaktivnějších občanských a zároveň odborných platforem působících v Bělorusku. Mladí architekti, architektky, absolventi a absolventky antropologie a sociologie se zaměřují na zkvalitnění architektonického vzdělávání a praxe, otevírají témata aktivního občanství či kvalitního městského života. Během krátké návštěvy Běloruska jsem měla možnost promluvit si s mladou matkou, architektkou, aktivistkou Naděždou o zvláštnostech a potížích, se kterými se setkala při zdánlivě jednoduché intervenci do městského prostoru - vytvoření dětského hřiště ve vnitrobloku jedné z dělnických čtvrtí v Minsku.
Jak vznikl nápad s dětským hřištěm?
Byl výsledkem workshopu, který jsem absolvovala během fóra o architektuře. Lektor chytře nadhodil, že můžeme v tomto projektu pokračovat, pokud se ho někdo ujme. Jsem aktivní žena, takže jsem se toho zhostila a začali jsme s projektem úplně od nuly. Na začátku procesu jsme zmapovali síť místních aktivistů, a to se stalo naším prvním problémem.
Proč?
Protože rezidenti situaci okamžitě pochopili jinak. Velmi rychle vznikly klepy o tom, že jsme v opozici vůči vládě nebo že jsme dokonce teroristé, kteří ve vnitrobloku chtějí odpálit bombu. Nežertuji.
Jak se vám podařilo dostat místní komunitu na svou stranu?
Uvědomili jsme si naše selhání. Nezačali jsme totiž s oficiální autoritou. Proto jsme šli za hlavním architektem Minsku. Když nás přijal, vysvětlili jsme mu projekt a byl nadšený. Projekt přenesl na některého ze svých asistentů. Trvalo téměř čtyři měsíce, nežli jsme dostali oficiální povolení na to, abychom udělali dotazníkové šetření, zorganizovali participativní akce a investovali zdroje do nového dětského hřiště, které jsme sami zajistili.
Co následovalo potom?
Před naším zásahem toho ve vnitrobloku nebylo mnoho, pouze sráz. Lidé prostor využívali nanejvýš k sušení prádla, ke kterému sloužilo množství kovových sloupů, kde si obyvatelé bytů bez balkonů věšeli vlastní šňůru. A jen co jsme začali mluvit o potřebě dětského hřiště, zasáhla nás vlna kritiky, že lidem sebereme místo k sušení prádla. Což je absurdní, protože se jedná o rozsáhlý prostor. Kritika ale vycházela i z velmi sobeckých pohnutek. Jedna paní dokonce zavolala policii, protože jí vadil hluk, když si děti hrály venku. Její počin však překvapivě mobilizoval ostatní obyvatele, kteří jí oponovali a vytvořili sociální tlak, aby už policii nevolala.
Starý zvyk pověsit prádlo na nádvoří, foto: Ndzeya Tsaranok
My jsme se pak obrátili na městský odbor, který má na starosti infrastrukturu a přesvědčili jsme je, aby do úpravy vnitrobloku investovali. Tento čin nám získal silnou pozici. Dostat ale lidi z jejich bytů do veřejného prostoru vnitrobloku na setkání s námi bylo mnohem náročnější. Nejdříve jsme vyvěsili plakáty s pozvánkou na místní akci. Tušili jsme ale, že to nebude dostatečné. Proto jsme sem chodili několikrát do týdne, jen tak hovořili s kolemjdoucími lidmi a konání akce jim připomínali. Lidé o nás i o našem úsilí věděli, ale když nadešel den setkání, nikdo nepřišel. Naštěstí se k našemu týmu připojil kamarád, který žil v okolí. Jeho zásluhou se druhý týden na dvoře zastavili první lidé, a pak další a další.
Jak jste zaplatili toto hřiště?
Nevím, zdali můžu odpovědět. Tato otázka je pro nás velmi delikátní.
Revitalizované dětské hřiště, Minsk, foto: Nadzeya Tsaranok
Co ses naučila v tomto „po domácku“ vytvořeném participativním procesu?
Hodně. Když přišel den otevření, přítomná média udělala pěkné promo místním autoritám. Jedním z vedlejších efektů bylo i to, že rodiče z bloku sami naspořili peníze, koupili a instalovali houpačku.
My Bělorusové jsme jako lidé velmi pokorní a vděční, takže je pro nás zvykem psát děkovné dopisy. Dva jsme také obdrželi. Jeden nepřímo adresovaný byl zaslán technické univerzitě a děkovalo se v něm za to, že nám dovolili pracovat na tomto projektu.
Pamatuji si ale reakci děkana, který byl doslova šokován a obával se, že by lidé od něj mohli v budoucnu chtít víc. Přesto rozhodl, že by o projektu měl vyjít článek. Oslovený novinář samozřejmě nikoho z organizátorů nekontaktoval, ale jak Muprhyho zákony působí, narazil na tutéž nespokojenou paní, co už jednou volala policii. Vyšel tedy poměrně nepříznivý článek a stálo v něm, že inventář hřiště není v dobrém stavu. Následkem čehož se do obnovy vnitrobloku znovu zapojil odbor infrastruktury a došlo k jeho další revitalizaci.
Jak vidíš, věci u nás nejdou přímo, ale lidé se umí rozhýbat pod tlakem negativity.
Co ovlivnilo tvé vnímání architektury a města?
Vystudovala jsem sice naší státní univerzitu, ale velmi brzy jsem upadla do deprese. Uvědomila jsem si, že zásady, podle kterých by měli mladí lidé projektovat, jsou staré 70 let! Začala jsem se tedy vzdělávat sama a dnes mohu s jistotou říci, že vše, co o architektuře vím, jsem se naučila samostudiem. Nejdříve jsem se ponořila do historie architektury, pak jsem se zapojila do architektonického workshopu, který vedl George Záborský, a právě ten vyústil v realizaci dětského hřiště.
Kde pracuješ?
V současnosti nepracuji pro žádnou firmu. Pracovala jsem v minulosti, ale protože mi nedali žádný projekt, měla jsem pocit, že upadám. Silným aspektem mé osobnosti je vést lidi, převzít zodpovědnost a iniciativu jako v projektu dětského hřiště. Vrátit se proto do kanceláře by pro mě bylo zpátečnické rozhodnutí. Učím se praxí.
Jak toto všechno zvládáš s malým synem?
Nyní, když se mě ptáš, skutečně nevím, jak jsem to dokázala. Musela jsem se zkrátka nadchnout pro věc, abych tento projekt dotáhla ke zdárnému konci. Během projektu jsem byla těhotná a Dmitrij se narodil po dokončení realizace dětského hřiště. Rodina mi v tomto období nepomohla. Můj partner odešel z Běloruska a podporuje mě finančně ze zahraničí, ale všechno jsem tu musela zvládnout sama.
Chtěla bys zůstat v Bělorusku nebo zvažuješ odchod do zahraničí?
Mám ráda to, čemu se právě teď věnuji. A přestože zvažuji magisterské studium v zahraničí, raději bych vymyslela, jak přežiju v Bělorusku.
Myslím, že jsme ve správném čase na správném místě. Myslím si, že lidé si začínají uvědomovat, že vnitrobloky jsou dlouhodobě zanedbaná místa a to, že se promění v parkoviště, není dobré. Takže říkám, že je dobrý moment na to, abychom zde působili. Změna může přijít zdola nebo shora a já bych si přála, aby v tomto přišla shora. Jinak nemáte žádnou garanci dobrého výsledku a dostanete se na komplikovanou cestu. Nakonec z toho, že se věci nikam nehýbou, vás chytne leda rapl a poškrábáte několik aut.
Městská platforma Minsk (Minsk Urban Platform) nezmění tento systém, ale jsme odhodláni ke změnám inspirovat a dokazovat v praxi, že to lze.
