Petra Hlavačková, historička umění, kurátorka, dokumentaristka a publicistka
Mnoho žen si feminismus spojuje s negativními jevy emancipace během komunismu a brání se mu jakoby šlo o diktující ideologii. Je potřeba hledat a popularizovat zdroje naší vlastní kultury, abychom na západní feministická paradigmata nebyli odkázáni – diskuze by se tím mohla posunout a otevřít. Feminismus rezonoval také během první republiky, existovaly politicky činné ženské spolky, Tomáš Garrigue Masaryk se považoval za feministu...
Rozhovor: Milota Sidorová
Korekce: Lucia Ďurčová
Ve svém nedávnem výzkumu na IWM ve Vídni ses věnovala tématu ženské emancipace v období normalizace Československa. Přišlo mi to zajímavé, protože potřebujeme obnovovat kolektivní paměť a o tomto tématu minimálně v mé generaci není mnoho slyšet. Jaké bylo povědomí našich rodičů o rovnosti pohlaví a právech žen, jakým způsobem je to formovalo?
Rok 1948 byl z hlediska ženské emancipace důležitým mezníkem. Vznikla nová ústava zajišťující ženám a mužům „stejné postavení v rodině i ve společnosti a stejný přístup ke vzdělání i ke všem povoláním, úřadům a hodnostem“. Ve srovnání se západními zeměmi v té době šlo o velký myšlenkový a systémový posun, kdy ženy mohly pracovat, mít stejné platové podmínky, možnosti v práci a byly si společensky rovny s muži. V 50. letech vznikaly zákony na podporu žen v zaměstnání, začala se řešit mateřská dovolená. V roce 1949 se změnil také rodinný zákon a muž přestal být svrchovanou hlavou rodiny. V Rakousku, Německu a Francii tyto změny trvaly až do poloviny 70. let. Do té doby ženy nesměly například ani vlastnit účet v bance nebo chodit do zaměstnání bez povolení manžela. Oproti situaci v 50. letech došlo však u nás v 70. a 80. letech k jasnému kroku zpět. Během normalizace se rodinná politika začala měnit směrem ke konzervativnějšímu modelu, to zasáhlo i generaci našich rodičů a potažmo i nás samotné.
Myslíš si, že československá emancipace byla způsobena komunismem?
Dá se říct, že ano, byl to radikální posun a bez komunistického převratu by k němu takto rychle zřejmě nedošlo. Progresivnější proudy v parlamentu v období první republiky nebyly tak silné, aby prosadily naráz takovéto změny. „Komunistická“ emancipace však byla neúplná, ženy vykonávaly většinu domácích prací jako předtím a také ve vedoucích pozicích v podnicích i politické reprezentaci zůstávali většinou muži.
Další zajímavá věc se během minulého režimu u nás děla v oboru sexuologie, což skvěle popsala socioložka Kateřina Lišková ve své nedávno vydané knize Sexual Liberation, Socialist Style. Prozkoumala pokrokové sexuologické přístupy a výzkumy 50. let, kdy se u nás poprvé vůbec zkoumal ženský orgazmus. První americké studie vyšly až později v 60. letech, jako například Human Sexual Response od autorů Masterse a Johnsonové.
Sexuologii se u nás věnovali muži nebo ženy?
Hlavními aktéry na poli sexuologie byli muži, v 50. letech šlo ale o dosti progresivní postoje: mluvilo a psalo se o vzájemné lásce mezi mužem a ženou, vztah měl být osvobozený od ekonomických zátěží a rovnocenný – jako protipól k „buržoaznímu“ manželství založenému na vykořisťování ženy.
Později, roku 1957, přišla legalizace potratů a došlo k větší liberalizaci rozvodů. Díky tomu klesla porodnost a zvýšila se rozvodovost, což byl jeden z argumentů pro změnu rodinné politiky s příchodem normalizace. V praxi to znamenalo větší důraz na rodinu a plození dětí, podporu žen jako matek. Byly schválené různé zákony na ochranu žen v práci, které zároveň omezovaly jejich uplatnění v oceňovaných profesích. Důležitým hlasem státní politiky 70. a 80. let byli veřejně činní sexuologové, kteří vyzdvihovali rozdíly mezi muži a ženami, jako například Miroslav Plzák. To vedlo k návratu konzervativních představ, že biologickým předurčením ženy je starat se o domácnost a o děti nebo k myšlence, že žena kompenzuje svůj nízký plat prací v domácnosti. Barbora Havelková, právnička, věnující se komunistickému právu z pohledu genderové politiky, např. upozornila na dobový průzkum vytížení mužů a žen v 80. letech. Výsledky ukázaly, že ženy měly denně o 4 hodiny méně volného času než muži. Neměly tak čas angažovat se v politice, nebyly ve vládě nebo v prezídiu KSČ. V dobovém humoristickém časopise Roháč najdete parodické komiksy reagující na tuto situaci – ženy nepřišly na schůzi, protože jim ještě neskončila domácí šichta a zašívají doma ponožky. Šlo o obecný jev, který však samy ženy neměly možnost reflektovat, protože se nemohly ve větším měřítku scházet a tuto situaci mezi sebou kriticky sdílet.
Co tím přesně myslíš? Neformovaly se žádné skupiny intelektuálek?
Určitě řada intelektuálek znala feministické myšlenky. Těžko ale mohly utvořit spolek, scházet se a sdílet svoje zkušenosti a vyvodit z toho společné závěry, jakýkoliv spolkový život byl nežádoucí a to se promítalo i do způsobu uvažování. V roce 2015 vyšel důležitý sborník sociologických textů editovaný Hanou Havelkovou a Liborou Oates - Indruchovou Vyvlastněný hlas, který zpracovává kulturně-genderovou otázku socializmu. Zde byl zveřejněný výzkum Kateřiny Zábrodské Konstruování identity “české socialistické ženy”. Vznikl na základě rozhovorů s 20 ženami z počátku 90. let. Z výzkumu vyplynulo, že socialistické ženy si uvědomovaly svoji sílu a emancipaci a zároveň řešily podobné problémy jako ženy na západě. Chyběl jim ale prostředek k vyjádření a pojmenování jejich problémů, jako byl sexizmus nebo paternalizmus. Nemohly se scházet, neznaly feministické nástroje k pojmenování nerovností, často samy reprodukovaly mužské stereotypy – pomlouvaly se navzájem, identifikovaly se spíše s muži než s ženami v kolektivech na pracovišti, vyhledávaly kavalírství a další spíše zraňující projevy patriarchátu. Na západě se ženy od 60. let potkávaly v rámci „consciousness raising groups“, teprve tak začaly identifikovat základy systémových nerovností.
Dokumentární film Když máš práci, máš všechno, režie: Tomáš Hlaváček, Petra Hlaváčková, 2016.
Nebyly v té době podporovány žádné ženské spolky?
Politicky byly podporované jen ženské spolky organizované komunistickou stranou. A v rámci podzemního disidentského hnutí drželi muži a ženy spolu proti společnému nepříteli. Zkoumala jsem třeba situaci na umělecké scéně v 70. letech a tady byly ženy-umělkyně často úplně izolované. Mnoho z nich bylo doma s dětmi, zatímco muži se scházeli po hospodách a udržovali kontakty, což bylo v rámci neoficiální umělecké scény důležité. Některé z nich se zdravě naštvaly a tak vznikla pravidelná setkávání iniciovaná Adélou Matasovou a Jaroslavou Severovou v letech 1978-79 v Makarské vinárně na Malé Straně. A protože měly málo času a nechtěly ho ztratit jen popíjením a klábosením, začaly si navzájem připravovat přednášky o zajímavých zahraničních umělkyních. Podařilo se jim také uspořádat první oficiálně povolené výstavy v roce 1981 a 1982 s názvem 9 a 15, podle počtu vystavujících žen, jichž se zúčastnila i řada dnes známých umělkyň. Výstavy neměly vyhraněný koncept a kombinovaly různé umělecké techniky, většina děl ale tematicky vycházela z ženské každodennosti nebo se týkala těla. Tuto dějinnou situaci vnímám jako protest rozzlobených žen, které nechtěly jen sedět doma, start se o děti a stát u plotny. Chtěly vytvořit síť, šířit povědomí a podporovat se navzájem – a to je podle mě feministická situace, i když to v souvislosti se socialismem může znít provokativně.
V historii ještě v období štúrovců mapujeme několik umělkyň, které byly součástí politických skupin. Po revoluci avšak v politice nebyly akceptovány.
Ano, to se dělo i po revoluci v roce 1989. V rámci disentu byly ženy velmi politicky aktivní, protože setkávání a veškeré dění se odehrávalo v domácnostech, takže se mohly zároveň starat o děti. Jakmile se však politika přesunula do oficiálních institucí a do veřejného prostoru, ženy byly vyloučené z politického dění. Zajímavě tuto situaci popisuje například ombudsmanka Anna Šabatová, která v té době měla dvě malé děti. A například v Polsku, u kulatých stolů, kde na počátku roku 1989 poprvé diskutovali komunisti s opozicí, byly z asi 400 účastníků jen 2 ženy. Přitom v rámci občanského hnutí Solidarita hrály velmi důležitou roli.
Důležitým hlasem státní politiky 70. a 80. let byli veřejně činní sexuologové, kteří vyzdvihovali rozdíly mezi muži a ženami, jako například Miroslav Plzák. To vedlo k návratu konzervativních představ, že biologickým předurčením ženy je starat se o domácnost a o děti nebo k myšlence, že žena kompenzuje svůj nízký plat prací v domácnosti.
V současnosti, když se podíváme na nově vznikající progresvní strany, tak vidíme, že ve vedoucích pozicích figurují muži. Co s tím udělat, aby se ženy začaly zajímat i o vysoké pozice?
Z pohledu feminismu, ale i zdravého rozumu, jde o problém se sdílením povinností týkajících se péče. Pokud budou ženy stále hlavní pečující osoby v rodinách a domácnost i děti budou hlavně jejich starostí, nikdy nebudou mít dost času a energie věnovat se vedoucím pozicím nebo politice. Nejde jen o rozdělení domácích prací mezi partnery, ale hlavně o státní podporu v podobě dostupné kvalitní péče o předškolní děti. A nemusí to být zrovna zastaralý systém přeplněných jeslí, což bývá hlavním argumentem pro smetení tohoto problému ze stolu.
Mladší generace už čím dál častěji intelektuálně vnímá západní feminizmus. Mnoho žen si jej ale spojuje s negativními jevy emancipace během komunismu a brání se mu jakoby šlo o diktující ideologii. Je potřeba hledat a popularizovat zdroje naší vlastní kultury, abychom na západní feministická paradigmata nebyli odkázáni – diskuze by se tím mohla posunout a otevřít. Feminismus rezonoval také během první republiky, existovaly politicky činné ženské spolky, Tomáš Garrigue Masaryk se považoval za feministu... je tu mnoho věcí, kterých se můžeme chytit. Když jsem připravovala číslo A2 věnované islámskému feminismu, který vychází i z islámské tradice súfismu, bylo pro mne velmi inspirativní, jak současné imámky (např. Sherin Khankan z kodaňské mešity Mariam) využívají feministické momenty vlastní islámské kultury. Nawal El Saadawi, egyptská aktivistka, spisovatelka a lékařka, tvrdí, že v každé kultuře vždy byly zdroje feminismu, ze kterých ženy mohou stále čerpat. Není jen jeden západní feminismus.
Můžeš vysvětlit ze svého pohledu pojmy západní feminismus a sufismus?
Tradiční „patriarchální“ islám mluví o vztahové komplementaritě. V komplementaritě jsou žena a muž odlišní, mají různé, jasně dané role: žena je doma, stará se o děti a o domácnost, muž přináší peníze. Každý má odlišné povinnosti.
Súfizmus, což je spirituální proud uvnitř islámu, však upřednostňuje partnerství, nerozlišuje specifické role, partneři jsou v souladu, podporují se a sdílejí svoje povinnosti. Súfismus je uvědoměním toho, co nás překračuje – společného prazákladu, je o přijetí rozmanitosti a milování bez ovládání.
Dnešní pojetí západního feminizmu je přemýšlením, resp. souborem nástrojů, které vznikly především během druhé vlny feminizmu. Ženy do té doby měly zákonem ustanovenou podřízenou pozici v rodině i ve společnosti, i když kulturně byla jejich role matky vyzdvihována. Tento rozpor vedl k jejich nespokojenosti, často úzkostem a depresím (trefně to popisuje kniha Betty Friedan The Feminine Mystique z roku 1963). Teprve když se začaly setkávat, vytvářet skupiny a analyzovat svoje problémy, zjistily, že starosti, které prožívají, nejsou jen jejich osobní prohrou, ale jde o systémový problém. Toto uvažování je základní kámen feminizmu současnosti, je to začátek důležité debaty o sociální konstruovanosti reality, její analýzy, psychoanalýzy a dalších přístupů potřebných pro identifikaci nerovnosti ve společnosti.
Věděla by si pojmenovat feminismus ve střední Evropě, pokud existuje?
To je složitá otázka, nelze ji jednoduše zodpovědět a myslím, že bychom se o to ani neměly pokoušet – bylo by to příliš zjednodušující. Zkoumáním této otázky se dnes zabývá mnoho vědkyň, publicistek, kritiček nebo umělkyň, je to otevřené téma. Podle mě je velkou výzvou, jak jsem pospala výše, neanalyzovat situaci u nás černobíle jen optikou západního feminismu. Je potřeba udělat podrobný historický a sociologický výzkum, jako kriticky provádí např. některé socioložky a sociologové, a přinést nové informace, které často vyvracejí zažité stereotypy a způsoby uvažování – i o minulém režimu. Nuance, projevy a podoby státem iniciované ženské emancipace je potřeba chápat v souvislostech, to také může znamenat neupínat se na velké politické dějinné milníky. Například v současné společnosti jsou v otázce genderové rovnosti stále cítit důsledky normalizačního myšlení, rok 1989 v tomto nebyl žádným velkým předělem.
A2 kulturní čtrnáctideník, 4/2018, Islámský feminismus, editorka: Petra Hlaváčková.
Přišla demokracie, přišel kapitalismus, konzum. Co podle tebe kapitalismus, který indukuje individualismus udělal s emancipací, která nám zůstala po 89.
Jak jsem již zmínila, mnohé věci jsou stejné jako před rokem 1989. Ženy, zvláště starší generace, jsou často emancipované v práci i ve svém sociálním životě, doma se ale starají manžela a domácnost, aniž by jim tento rozpor připadal divný, a vedou k tomu i svoje dcery. Kapitalismus z této pracovitosti, přizpůsobivosti a akčnosti českých žen samozřejmě těží. Když se podíváme na fungování ve firmách, jsou to často ony, kdo dělají neviditelnou práci a nežádají velké ohodnocení. Jsou zvyklé být pořád v zápřahu. Říkat si o povýšení nebo více peněz znamená překonat model české výchovy, podle kterého se dívka nemá příliš prosazovat a být sobecká. Na druhou stranu kapitalizmus tlačí ženy k tomu, aby byly individualistky, odolné zvládat konkurenci, prezentovat se a to může znamenat nebýt solidární. Vzájemná solidarita je přitom dobrý nástroj k pojmenovávání systémových tlaků a překážek.
Ženy do té doby měly zákonem ustanovenou podřízenou pozici v rodině i ve společnosti, i když kulturně byla jejich role matky vyzdvihována. Tento rozpor vedl k jejich nespokojenosti, často úzkostem a depresím. Teprve když se začaly setkávat, vytvářet skupiny a analyzovat svoje problémy, zjistily, že starosti, které prožívají, nejsou jen jejich osobní prohrou, ale jde o systémový problém.
Jaký máš názor na ženy, které mluví o sobě jako feministky, napr. Meghan Markle, Ivanka Trump? Časopis Guardian nedávno vydal článek, že privilegované ženy, pro které je snadné realizovat kariéru, zabíjejí feminismus.
Mně osobně pomáhá, když kolem sebe nebo v médiích vidím „role models“. Tyto vzory s jiným než většinovým životní stylem nebo světonázorem u nás můžou často ženám chybět v bližším okolí nebo v rodinách, kde není starší generace feministek, které by řešily stejné problémy jako mladé ženy dnes optikou feminismu: Jak skloubit péči o malé dítě a práci? Jak si nastavit pravidla uvnitř vztahu ohledně péče? Jak nakládat s každodenním sexismem? Toto sdílení zkušeností nebo jen povědomí o nich může být důležitým zdrojem vnitřní síly a sebevědomí. Článek jsem nečetla, ale myslím si, že čím víc žen se k feminismu přihlásí tím lépe – a to na všech společenských i politických úrovních.
Kdy nastala chvíle, kdy sis uvědomila, že jsi feministka. Jsi jedna z mála, která o tom ráda a otevřeně mluví.
Bylo to na vysoké – studovala jsem dějiny umění a francouzský jazyk a literaturu a tak jsem se dostala k Simone de Beauvoir a k Druhému pohlaví. Doteď si pamatuji na ten moment úlevy při prvním čtení této knihy. Mnoho mých do té doby pro mě nevysvětlitelných, neartikulovatelných pocitů a dojmů, které pramenily ze zkušenosti s nějakou formou nerovnosti, byly v knihách pojmenované a analyzované.
Jak se ti daří sladit práci, starost o dítě a domácnost?
Přiznám se, že v současné době je to velmi náročné. Jsem dost unavená a chybí mi mentální prostor, na který jsem byla zvyklá. Nepřerušovaný vlastní čas, který je pro tvůrčí nebo intelektuální práci nejdůležitější, asi chybí všem rodičům malých dětí. Na druhou stranu prožívám jedinečné období a samotné mateřství vnímám jako obrovský zdroj tvořivé síly a energie.
Kde jinde se můžeme dozvědět o tvé práci, publikacích o feminismu, výzkumu?
Dlouhodobě pracuji na radio-dokumente o zkušenostech žen, které odešly z Československa do Rakouska v roce 1968 a potom v 80. letech v rámci akce Asanace. Přišlo mi zajímavé srovnat jejich zkušenosti z pohledu genderové rovnosti u nás a na Západě v těchto dvou obdobích. Moje reportáž na toto téma vyjde v lednu 2020 v časopise Kapitál. Začala jsem také studovat doktorát na katedře teorie UMPRUM, budu zkoumat uvažování o městském prostoru z hlediska genderové rovnosti a to z historického, teoretického i současného pohledu městského plánování. A v rámci programu 4AM Fóra pro architekturu a média, které jsem v Brně před deseti lety spoluzakládala, bude na jaře představen náš koncept mobilní feministické Červené knihovny.
Děkuji za rozhovor!
Petra Hlaváčková
Její práce je silně ukotvena v zájmu o architekturu, urbanismus a feministické teorie. Tyto oblasti se neustále prolínají a přesahují až do sociologie - gender studies. Ukončila studium na Masarykově univerzitě v Brně.