Marlene Moeschke Poelzig a Hans Poelzig, zahradní slvnost při otevření domu na Tannenburgallee, Berlín 1930.
Postavení žen v oboru architektury, kde vždy dominovali muži, se postupně proměňuje. Názorně patrné je to z právě probíhající výstavy Frau Architekt ve Frankfurtu nad Mohanem, představující německé architektky posledního století. Jak ale ukázalo doprovodné sympozium, některé diskriminační tendence přetrvávají i v současnosti.
pozn: Článek publikujeme s laskavým svolením online periodika A2, které článek publikovalo v zimě 2017.
Inaugurační ceremoniál domu Poelzig v roce 1930: zahradní slavnost je v plném proudu, dobová fotografie zachycuje mužskou architektonickou společnost v nejlepším rozpoložení. Kde se ale nachází architektka domu Marlene Poelzig? Její ruka sice spočívá na stole, zbytek těla však chybí – Poelzig byla z fotografie stavitelů domu uveřejněné v časopisu Bauwelt v roce 1984 vyretušována. Ženy-architektky jednoduše „mizely“, anebo byly aspoň zastíněny svými mužskými partnery – což je jev, který v této profesi trvá i v současnosti.
Německé muzeum architektury ve Frankfurtu nad Mohanem prezentuje pod názvem Frau Architekt (Paní Architekt) biografie dvaadvaceti německých architektek – výrazných osobností posledního sta let, které se díky svým schopnostem prosadily v architektonické praxi navzdory převládající nedůvěře klientů a kritiků k ženě jakožto vedoucí stavby. Každé z nich je přitom přisouzena určitá modelová role, ať už reflektuje jejich architektonický přístup nebo ideový postoj – například vizionářka, urbanistka, feministka nebo nacistka. Reprezentovány jsou kromě známých jmen jako Lilly Reich nebo Margarette Schütte-Lihotzky také mnohem méně známé osobnosti, jako Gerdy Troost, designérka řady Hitlerových interiérů, nebo Lotte Stam-Beese, jejíž pohnutý osud byl spjat i s kanceláří Bohumila Fuchse v Brně.
Kurátorka Mary Pepchinski se projektu věnuje od roku 2014. I když se jedná o obvyklý biografický přístup k tématu, výsledkem je pozoruhodný soubor informací – výstava nabízí na nevelké ploše rozsáhlý výběr exponátů, modelů, plánů, kreseb, textů a fotografií. Doprovodný dvojjazyčný katalog lze považovat za standardní monografii, shrnující řadu již existujících dílčích studií.
Realita emancipace
Podrobnější vhled do současné architektonické praxe poskytlo sympozium Jeanne D’Arch, zorganizované Julií Hinderink, které se konalo na počátku listopadu jako doprovodná akce k výstavě. Biograficky zaměřené příspěvky se explicitně nevztahovaly k problematice feminismu a genderu, spíše pragmaticky rekapitulovaly postavení a praxi žen-architektek. Jako červená nit se sympoziem vinula otázka sdíleného autorství spolupracujících párů a schopnosti emancipovat se od mužských vzorů – mnohé ženy dosáhly vlastní kariéry až v relativně vyšším věku, ve chvíli, kdy byly schopné zkonsolidovat své rodinné a profesní vztahy. Dalším tématem bylo nedostačující zastoupení žen na rozhodujících pozicích, jakkoli se najdou i pozitivní případy.
Například architektka Verena von Beckerath, v Česku známá díky pražské výstavě Baugruppe ist super! (2015), se nově stala profesorkou na prestižní Univerzitě Bauhaus ve Výmaru. Beckerath má za sebou dráhu úspěšné architektky: po studiích v Hamburku a v Paříži založila spolu s architektem Timem Heidem a fotografem Andrewem Albersem architektonické studio Heide & von Beckerath, jako pedagožka působila na Berlínské akademii umění a na Cornellově univerzitě v Ithace ve Spojených státech.
Vezeme-li v úvahu stoletou existenci Bauhausu jako architektonické školy, kde ženy nebyly na pedagogické posty obvykle dosazovány nebo byly pedagogicky aktivní pouze přechodně (Marianne Brandt a Lilly Reich) a jako studentky byly přijímány spíše na „ženské“ obory typu tkalcovství, představuje sice jmenování Vereny von Beckerath pokrok, k rovnosti má tato situace ale daleko. Ze čtyřiadvaceti profesorských pozic jich dnes jen šest zaujímají ženy, přičemž dvě z nich působí na katedrách pro teorii a historii architektury, které jsou ženami obsazovány už tradičně častěji než katedry navrhování. Takzvaný skleněný strop zde stále existuje, ale v potaz musím vzít i vytíženost žen, obvykle zapojených v mnohonásobných personálních a rodinných vztazích.
Po růžovém chodníku
Mnohem osamělejší se jakožto žena v pro- středí grémií a výběrových komisí cítí podle svých slov Anna Ramos, ředitelka Nadace Miese van der Rohe. Ramos, která studovala a působila jako docentka na barcelonské škole architektury, se na pozici ředitelky nadace prosadila v roce 2016 mezi osmnácti kandidáty. Má za úkol spravovat Barcelonský pavilon, kurátorsky připravovat jeho program a objasňovat jeho historii (aktuálním tématem je vztah Miese van der Rohe a Lilly Reich, povaha jejich spolupráce a podíl obou na tvorbě pavilonu). Mimoto Ramos zasedá v komisi Ceny Miese van der Rohe za architekturu.
Když popisuje postavení žen v oboru, hovoří o „růžovém chodníku“ – ženy jsou v architektonické profesi považovány za výjimku potvrzující pravidlo. Ramos je ovšem optimistka; přestože kanceláře vedené ženou stále představují výjimku, jsou jejich projekty schopné vítězit v soutěžích a vynikat v konkurenci – například letos byly mezi pěti finalisty ceny zastoupeny dvě kanceláře (spolu)vedené ženami – Alison Brooks Architects a Lundgaard & Tranberg Architects. Ojediněle se pak ženám podaří překročit stín mužského partnera tak tomu bylo u Amandy Levete, spoluzakladatelky Future Systems a manželky Jana Kaplického, která v roce 2009 otevřela vlastní kancelář AL_A a v roce 2017 se prosadila do užšího výběru Ceny Miese van der Rohe.
Kde jsou profesorky?
Nejradikálnější postavou sympozia byla Fabienne Hoelzel ze Švýcarska, zakladatelka studia Fabulous Urban. Hoelzel se střemhlav vrhá do urbánního chaosu rozvojových měst, jako je Lagos nebo São Paulo, a snaží se objevit postupy a strategie pro vytvoření základního zázemí a infrastruktury v prostředí slumů a informálního urbanismu. Je profesorkou na Akademii ve Stuttgartu, požaduje rovné zastoupení mužů a žen a je zastánkyní kvót pro obsazování akademických pozic ženami. Její postoj je možné zčásti připsat zkušenosti se situací ve Švýcarsku, vůči níž se kriticky vymezuje. Podle jejích slov převládá v její alma mater, Švýcarském federálním technologickém institutu (ETH), konzervatismus a dominance mužů. Genderový monitoring na Fakultě architektury ETH odhalil zásadní nepoměr obsazenosti takzvaných mezipozic, jakou je postdoktorand, vědecký asistent nebo vědecký pracovník, kde bylo dokonce více žen než mužů, a nejvyššího profesorského stupně, kde podíl žen tvořil pouhých 12 procent. Toto téma je ostatně aktuální i v českém prostředí.
Je zřejmé, že většina mluvčích sympozia přistupovala k explicitně feministickým pozicím zdrženlivě a preferovala spíše odstup od kategorie „žena-architektka“, v níž se necítí příjemně. Také by podle nich nebylo šťastné, kdyby například Německé muzeum architektury ve Frankfurtu založilo sbírku „ženy-architektky“ a všechny autorky takto uměle vydělilo. Identita jedince představuje komplexní mozaiku, a proto by při posuzování architektonické tvorby neměl dominovat genderový aspekt. Je však podstatné, aby byla tvorba žen-architektek systematicky začleňována do současného diskursu a historiografie architektury a aby kreativita žen – a to i v rámci společných realizací – získala odpovídající uznání.
Autorka je historička umění a architektury.
Frau Architekt. Seit mehr als 100 Jahren: Frauen im Architektenberuf. Deutsches Architekturmuseum, Frankfurt nad Mohanem, 30. 9. 2017 – 8. 3. 2018.
Symposium Jeanne D’Arch. Deutsches Architekturmuseum, Frankfurt nad Mohanem, 2.–3. 11. 2017.